jedna holka z generace snílků.

19. října 2018 v 21:21 | Ej. |  MYŠLENKY
Veselá, vysmátá, sluníčková, za ruku držící, roztančená, uvolněná, šťastná. Holka co nezná problémy. Nezná ani bolest, ani ztrátu. Velká záhada všech realistů. Velký otazník i pro ni samotnou. Občas až moc jako malá holka, bezstarostná. Pod hřívou kudrnatých hnědých vlasů hlava s kupou velkých snů. Myslí si, že změní svět. jednou, až vyroste. nebo hned? Úsměvem na starší pár, milým tónem na prodavačku s přáním pěkného dne. Povzbudivými slovy ke ztraceným lidem. Objetím rodičů a telefonátem babičce. Jejím největším snem je být sluncem pro ostatní. Být nadějí.
Ale ta holka není hloupá. Ví, že to občas nejde. Ví, že svět je krutý, že lidé na něm jsou krutí. A ví, že i samotné myšlenky dokážou ublížit. každé. jednotlivé. nedokážu. Vrývají se do kůže a jako trny ji drásají. pomalu. Už ví, jak jednoduché je nechat se tomu poddat. Jako zhasnout lampičku. blik. Všechno je potom tak nějak těžší. A stěží se zvládne někomu podívat do očí. Asi na tom vážně něco bude, jak by mohl člověk, který je raněný rozdávat úsměvy ostatním ztracencům? Nikdo z nás nemá nekonečno sil a proto to ani nemá nikomu za zlé, když přichází stále ty stejné rady. Nejdříve se všechny míchají dokupy. Ze všech těch hlavu vzhůru se stává o co se vůbec snažíš, holka? Její hlava jede na plné obrátky. Špatný scénář střídá další, o něco horší. Jenže pak to přijde.
Najde starou fotku, zprávu nebo na chvíli na to špatný zapomene. Vyrazí tančit s kamarády, zaposlouchá se do písničky nebo jenom plně soustředí svoji pozornost na vyprávění lidí, na který jí záleží nejvíc. Každým tím úsměvem, které jí neúmyslně začnou unikat, se násobí klid, co se rozšiřuje v hlavě. Jako když do proudu světla postavíte zrcadlo. Najednou je to celý světlejší a ona zase dýchá. Už ji nic neškrtí, je to zase ona. Postupem času se všechno samo rovná. Najednou je zase jednoduché se smát. Z kulek co měla zaražené v hrudi jsou jen třísky. Vytáhne je, hojí se.

Ta holka ví, že nebude šťastná každou hodinu každého dne až do konce života. Už nějak tuší, co to obnáší. Ale je připravená. A ví, že ani ta největší bolest se svou mírou nevyrovná pocitu objetí od milované osoby. Nevyrovná se smíchu s přáteli a nevyrovná se ani teplé krémové ovesné kaši snězenou při východu slunce.

A to jsem já. Hurikán emocí, puberťačka a občas skorodospělá holka. Holka z generace dětí s podobným cílem, něco tu zanechat. A přitom jediné co si ve výsledku přeje, je být šťastná a milovaná. A tak se teď taky cítí.
Doufám, že jsem vám tímhle článkem nevyděsila, jinak totiž umím být i normální. :D Ten podzim holt asi k takovým úvahám sedí. A jací jste vy?

S láskou, Vaše Ej. <3
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | Web | 20. října 2018 v 7:19 | Reagovat

snazim sa byt ako ty, hoci mam o trisvrtestorocia viac na chrbte...nestrat optimizms!

2 Platan Platan | E-mail | Web | 20. října 2018 v 13:45 | Reagovat

Pekne plynulé :-)

3 throughthelife throughthelife | Web | 24. října 2018 v 10:42 | Reagovat

Naprosto ti rozumím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama