Happyland.

11. srpna 2018 v 18:14 | Ej. |  MYŠLENKY
Každý nějak žijem. Jsme umělci, sportovci, individuálové, alkoholici, rodiče, studenti. Ale každej si vyšlapáváme tu svoji cestičku vysněnýho života. Života s dostatkem peněz, velkou rodinou, dobrýma známkama nebo prostě jenom super skupinou lidí, kteří nás obklopují.
Tak jako se nám postupně mění životy, ať chceme nebo nechceme, se nám mění i styly jakým je žijeme. Vyvíjíme se. Poznáváme, co je pro nás nejlepší a o pár měsíců později zjišťujeme, že ani to vlastně nebylo úplně nejlepší. Nevíme co je pro nás nejlepší a vlastně.. kdo jo?

A tak jsem před pár měsíci ztratila motivaci cvičit. Neměla jsem proč, získala jsem na svoji postavu zdravý názor. Uvědomila jsem si, že vůbec není špatná, přestože nesplňuje spoustu měřítek dnešní doby. Řekněme, že jsem v tomto směru dostala rozum a přestala se na lidi koukat hodnotícími pohledy. A přestala jsem i konečně hodnotit sama sebe. Nevěřím, že napořád, vim jak jednoduchý je zranit zdravou mysl.

Zřejmě moje láska ke sportu nebyla dostatečně silná a tak jsem i přes ty všechny namotivované články a myšlenky zlenivěla. Nepotřebovala jsem to. Projíždět si uběhnuté trasy na runtasticu a hecovat samu sebe k obutí tenisek. Nepotřebovala jsem jít do fitka, postavit se do klece a překonat svůj rekord na dřep. Teď to zní jak kdybych byla kdoví jaká korba, ale jednu dobu jsem tím opravdu žila. Prostě jsem upřednostňovala jiné věci. A nebyla jsem o nic míň šťastnější, než v době, kdy jsem se právě z těhlech věcí radovala. Kdy pro mě byly důležitý.

Trávila jsem čas jinak. Byla jsem s kamarády, s klukem kterýho mám ráda nebo třeba týden strávila u babičky na vesnici. Představa jít běhat nebo cvičit do posilovny pro mě byla otravná a nepříjemná. Nevím proč, ale i potkávat namakané chlápky s obřími taškami na cvičení přes rameno pro mě bylo nepříjemné. Občas se ve mně ozval ten hlásek, že bych přeci měla zas něco dělat. Že už to s těma nohama a břichem není co to bývalo. Ale většinu času mě při pohledu na ty chlápky napadaly spíš jiné myšlenky. Nic mi neuteče.



Až se rozhodnu zase začít, nic mi v tom nezabrání. Oni si už svou zálibu vybrali. Ale já můžu dělat cokoliv jinýho. Můžu začít zase cvičit. Můžu začít dělat bojový umění, o čem přemýšlim už pěkně dlouho mimochodem, můžu začít meditovat nebo se přihlásit jako dobrovolnice do domova důchodců. Můžu se naučit španělsky nebo vyjet pod stan do lesa. Můžu skočit do toho rybníka, vedle kterýho teď sedím a můžu nakrmit kachny co v tom rybníce plavou. Můžu zkusit chodit po vodě nebo vylézt na střechu bunkru poblíž a jen si tam číst. Můžu tolik věcí! A přitom jenom v jednom kuse poslouchám, jak si ostatní stěžují, že něco nemůžou. Nemůžou tam, protože jsou moc mladí. Nemůžou jet s námi, protože si to nemůžou dovolit. Nemůžou na koupaliště, protože na to nemají postavu. Nemůžou si dát pohár, protože by přibrali.
A tak tady tak sedím a přemýšlím, co vlastně všichni chceme. Dostávám se do filozofickýho uvažování a to přitom měl být tenhle článek úplně o něčem jiným. Takže zpátky k tématu.

Prostě jsem byla v posilovně. Po té pauze, která tak nějak vyplynula ze situace jsem se odhodlala tam zase jít. A přestože jsem tam byla jenom hodinu, kdo si má pamatovat, že jedinej den, kdy mají jen do 16:00 je sobota?! Tak to byl ten nejlepší trénink jaký si za poslední dobu pamatuju. Musím vám říct, že takhle vyřízená jsem dlouho nebyla. Všechno jsem dělala do mrtva a při jednom z posledních hip thrustů jsem se klepala tak, že jsem myslela, že omdlím. Ale je to něco neskutečnýho. Ten pocit síly.

Život je zvláštní, víte? Ale mě to baví. To jak jsem každou chvíli někde jinde. Jak se věci mění. Jak se těch změn bojím, protože nemůžeme vědět co příjde. A ten strach mě nutí přemýšlet a vlastně být šťastná teď. Teďka právě.

Nevím, kdy půjdu zase cvičit. Ale co vím je, že by bylo v pořádku, kdybych nešla. A bylo by v pořádku kdybych šla. A o tom to všechno je.

Užívejte prázdniny, miluju vás!

Vaše Ej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JojO JojO | 11. srpna 2018 v 18:46 | Reagovat

Krásně jsi to napsala, líp bych to nedokázala! Největším darem, který máme, je svoboda. Svoboda toho všeho, cos v článku popsala. Člověk by měl dělat věci, na které se cítí a které ho naplňují. Tys to tak měla s cvičením, jenže jakmile se z něj stala pro tebe povinnost, ztracelo to svuj ucel. Takhle to ja mam napriklad s hodne vecma, ze jakmile se z nich stane neco co "musím" a ne jen "můžu" dělat, je to dost otrava.

Mimochodem, při čtení názvu se mi automaticky vybavyla písnička Happyland a začala jsem si ji zpívat. lol. :D ..

2 Keiji Keiji | Web | 12. srpna 2018 v 17:49 | Reagovat

Já myslím, že hlavně o tom to je.
Žít tak, jak se v tu chvíli cítíš, že chceš žít.
Jak říkáš, je tolik činností a zároveň máme tolik času! Někdo říká, že času je málo... ale je ho přesně tolik, na kolik na něj pohlížíme. (Tahle věta se mi nedaří gramaticky zformulovat. :D)
A všechno je to v pořádku. Dokud to tak cítíme, je to prostě v pořádku.
Žádný výčitky, který žerou energii a chuť do čehokoliv. Do tý sebelásky.

3 Barbara Barbara | E-mail | Web | 18. srpna 2018 v 21:24 | Reagovat

Abych se přiznala, tak jsem přestala cvičit, jak e začalo oteplovat, ale po chvíli jsem si to vynahrazovala jízdou na kole jednou do týdne. Teď mi kolo dalo výpověď, ale vyhrála jsem zase koloběžku, tak jsem se na ní jen na večer při západu jela projet, je to krásný sledovat krajinu nebo zajíce, jak začne utíkat, jakmile si mě všimne.
Je super, že už nejsi tolik na sebekritická. Jsme mladí a měli bychom si užívat a nevymlouvat se a užírat se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama