Srpen 2018

DIARY | 26.8.018

26. srpna 2018 v 16:29 | Ej. |  DIARY
Tak a je to tady. Po dlouhé době mám zase čas udělat si den jenom pro sebe. nehty, maska, koláček v troubě a zkouknutá tak půlka youtubu. A nebudu lhát, už mě ty videa a instagramy přestaly bavit. Máte to taky tak, že když někam na pár dní vypadnete a pak se vrátíte domů, jste jak zapadaný lavinou? Tolik věcí, který za těch pár dní vyšly! Tolik věcí, které se staly. No fakt, kdy se strhl trend s nošením ledvinek nebo šílenství kolem československého VOGUE? Achjo, tohle jenom poukazuje na to, že žiju někde sto let pozadu oproti jiným teen girls. Měla bych se stydět.

Každopádně, když jsem hledala v poznámkách vhodný recept, který bych mohla splácat a na který nepotřebuju duhu z jednorožce, jako na většinu zdravých receptů co mám v telefonu, došlo mi, že už je sakra podzim! A taky, že jsem za něj vlastně hrozně ráda. Nikdy bych neřekla, že to napíšu, ale už jsem toho léta měla docela dost. au, co se to děje. A tak jsem nakonec vybrala recept na "podzimní koláč" abych se taky trošičku naladila a popravdě mi už v hlavě začaly lítat nápady, jak bych si mohla pokoj halloweensky vyzdobit. Ale pochybuju, že něco z toho výjde, protože jsem ten typ člověka, co má milion nápadů, jenže pak se k tomu tak dlouho dokopává, až jsou vlastně Vánoce a na nějaký dýně na parapetu je už opravdu příliš pozdě. No a díky tomu myšlení na dýně úplně zapomenu na vánoční světýlka a věnce a koule až jsem nakonec ráda, že si stihnu píchnout na Velikonoce špejli s kuřátkem do květináče. božínku, to je život.


Happyland.

11. srpna 2018 v 18:14 | Ej. |  MYŠLENKY
Každý nějak žijem. Jsme umělci, sportovci, individuálové, alkoholici, rodiče, studenti. Ale každej si vyšlapáváme tu svoji cestičku vysněnýho života. Života s dostatkem peněz, velkou rodinou, dobrýma známkama nebo prostě jenom super skupinou lidí, kteří nás obklopují.
Tak jako se nám postupně mění životy, ať chceme nebo nechceme, se nám mění i styly jakým je žijeme. Vyvíjíme se. Poznáváme, co je pro nás nejlepší a o pár měsíců později zjišťujeme, že ani to vlastně nebylo úplně nejlepší. Nevíme co je pro nás nejlepší a vlastně.. kdo jo?

A tak jsem před pár měsíci ztratila motivaci cvičit. Neměla jsem proč, získala jsem na svoji postavu zdravý názor. Uvědomila jsem si, že vůbec není špatná, přestože nesplňuje spoustu měřítek dnešní doby. Řekněme, že jsem v tomto směru dostala rozum a přestala se na lidi koukat hodnotícími pohledy. A přestala jsem i konečně hodnotit sama sebe. Nevěřím, že napořád, vim jak jednoduchý je zranit zdravou mysl.

Zřejmě moje láska ke sportu nebyla dostatečně silná a tak jsem i přes ty všechny namotivované články a myšlenky zlenivěla. Nepotřebovala jsem to. Projíždět si uběhnuté trasy na runtasticu a hecovat samu sebe k obutí tenisek. Nepotřebovala jsem jít do fitka, postavit se do klece a překonat svůj rekord na dřep. Teď to zní jak kdybych byla kdoví jaká korba, ale jednu dobu jsem tím opravdu žila. Prostě jsem upřednostňovala jiné věci. A nebyla jsem o nic míň šťastnější, než v době, kdy jsem se právě z těhlech věcí radovala. Kdy pro mě byly důležitý.

Trávila jsem čas jinak. Byla jsem s kamarády, s klukem kterýho mám ráda nebo třeba týden strávila u babičky na vesnici. Představa jít běhat nebo cvičit do posilovny pro mě byla otravná a nepříjemná. Nevím proč, ale i potkávat namakané chlápky s obřími taškami na cvičení přes rameno pro mě bylo nepříjemné. Občas se ve mně ozval ten hlásek, že bych přeci měla zas něco dělat. Že už to s těma nohama a břichem není co to bývalo. Ale většinu času mě při pohledu na ty chlápky napadaly spíš jiné myšlenky. Nic mi neuteče.