Všem ztraceným.

26. června 2018 v 18:07 | Ej. |  MYŠLENKY
Možná máš právě pocit, že nejsi dost dobrá. Že se nehodíš na tohle ani na tamto. Že ještě nevíš, co bude za pět let, přestože jiní to mají jasně nařádkované v hlavě už od konce základky. Taky jsi třeba nervozní, že to, co by mělo být normální, pro tebe normální prostě není. Připadáš si rozbitá. Jakoby jsi hrála životní hru a bojovala stále ve druhém kole, zatím co ostatní mají jasno a bez starostí letí jedním kolem za druhým. Občas to tak je, prostě nevíš.

Teď mě poslouchej. Život není jasný. Ač lidé rádi radí druhým jak mají žít, nikdo nikdy nedokázal vytvořit přesný postup jak ho žít správně. Bez slepých uliček, bez špatností, bez zklamání. Občas příjdou, ty hnusné sobecké myšlenky, které tě nutí myslet v té chvíli pouze na ně. hamouni. Všechno krásné jde v tu chvíli stranou. A to špatné začíná přímo křičet svojí špatností. Jsi ublížená, naštvaná, citlivá. Znám to, stejně dobře jako ty. Jako ona, ta na kterou tolik žárlíš, když se za ní dívá. On, na kterého jsi tak moc alergický, když se kolem ní motá. Ač je to tak ohrané. My všichni. Lidé.


Je to jako na horské dráze. Chvíli mám pocit, že vím co je pro mě nejlepší, že už mám jasno. A pak se objeví něco, co mě donutí znovu koukat na svět ze dna, se zmateným výrazem v očích. Ale tak to prostě je a je dobře, že to tak je. Važ si toho.

Že tě občas lidi fakt vytáčí, protože nechápou. Že i po těch hodinách, a hodinách a hodinách, trénování uděláš stejně chybu při výstupu na jevišti. Že i přestože miluješ, občas nevíš. Že té knize nerozumíš, i když čteš už poněkolikáté ten samý řádek. Že končíš druhák a stále nevíš, co budeš dělat za rok touhle dobou. Že ti déšť naprosto zkazil plány. Že čas sakra rychle utíká a ty máš strach. Že se snažíš být tu pro ostatní, ale někdy tu nejsi ani sama pro sebe.

Tak to je. A přestože bys nejradši občas propůjčila velení tvé životní lodě někomu jinému, zkušenějšímu, mysli na tohle.

Svlékni tu od všech hodnotících pohledů propálenou schránku. Přestaň se upínat na minulost. Obzvlášť, když tím můžeš ranit přítomnost a ohrozit budoucnost. Neber čas strávený sama se sebou jako ztracený. Přestaň se shazovat. Přestaň se trestat, pomlouvat svoji duši. Uvědom si, kdo jsi. Co všechno si dokázala. Ty přeci znáš svoji hodnotu. Tak přestaň být smutná, když ji ostatní nedokážou ocenit.

Jsi skvělá a ať tě momentálně trápí cokoliv nebo jsi šťastná, já ti věřím. Protože vím, co všechno dokážeš, když chceš.

věřím ti.

S láskou, tvá kamarádka Ej. <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adela Adela | Web | 29. června 2018 v 14:21 | Reagovat

Takovéhle pocity ztracenosti mám poslední dobou poněkud často.. Stává se mi to dost ve škole.. Sedím, pozoruji spolužáky, jak se baví, smějou blbostem a já jen přemýšlím, jestli tam patřím, jestli si s nima mám co říct a jestli mě mají rádi... Pak jsou naopak dny, kdy se směju s nimi, mám se dobře :)

2 Lucka Lucka | E-mail | Web | 29. června 2018 v 16:04 | Reagovat

Krásný článek, já jsem se třeba dlouhou dobu potýkala a pořád se vlastně potýkám s tím, že budoucnost nemám nalajnovanou. Studuju a až dostuduju? Kdo ví. Hlavu si z toho naštěstí nedělám, ale dobře vím, že spoustu lidí to trápí. Ale to nemá cenu si s maličkostmi kazit radost. Prostě život je o kompromisech, o tom, že jednou jsem nahoře a jednou dole, ale všechno se nakonec v dobré obrátí. A každá zkušenost se nám později může hodit. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama