Dokonalost v nedokonalostech.

9. června 2018 v 14:59 | Ej. |  MYŠLENKY
Přijde mi, jako by to bylo včera, co jsem se začala o celý tenhle "trend žít zdravě" pořádně zajímat. Chvíle od okamžiku, kdy jsem se z nováčka stala alespoň na chvíli součást fitness rodiny. Už delší dobu tím tak moc nežiju, věříte? Bazzen boy dávno odešel a s ním i má posedlost být jako on. Možná spíš jako ony. Holky z instagramu, holky z fitka. Holky, co se všem líbí. Chtěla jsem být jednou z nich. Myslela jsem si, že pokud taková nebudu, nikdy v jeho očích nebudu ta pravá ona. Taková blbost.
Každopádně, co vám budu povídat, polevila jsem. Už nezvednu to, co o Vánocích. Už se nevidím jako součást té fitness rodiny našeho města. Stala jsem se vzdálenou sestřenicí, se kterou se vídáte jenom o svátcích.

Prostě se toho hodně změnilo a já o tom vlastně až teď dokážu pořádně přemýšlet. Smutné je, jak se člověk dokáže během chvíle začít zajímat o věci, o kterých nikdy předtím nepřemýšlel. Jak se změní pro druhého, přestože se zapřísáhl, k něčemu podobnému nikdy nesklouznout. Přetvářet se pro druhé. Najednou je z něj nadšenec do zvedání činek a odpůrce sladkého.
Tím nechci říct, že je to špatně. Jenom říkám, že tohle nejsem já. Nejsem člověk, který tím stoprocentně žije, i když jsem chvíli myslela, že bych jím mohla být. Tomu období vděčím za to, co mi předalo. Že mám přehled o skutečném kouzlu zdravého stravování. Že vím, jak se dá efektivně trénovat. Jak se provadí nebo jmenuje kdejaký cvik. Nebo už jenom to, že opravdu není nutné stydět se v posilovně. Jenom říkám, že není dobré měnit své priority pouze proto, že si pro někoho nepřipadáte dost dobří. A i když jsem v té době rozhodně netrpěla depresí nebo se v něčem kdoví jak topila, donutilo mě to.
Srovnávat, pozorovat, hodnotit. kritizovat sám sebe.



Teď s odstupem času můžu konečně říct, že už jsem sama poznala jaké to je žít zdravý životní styl nebo mít rád své tělo. I když počítám s tím, že ještě hodněkrát v životě příjde fáze, kdy budu tvrdit opak. Paradoxně to poznání cítím až teď, kdy už zase funguju jako normální šestnáctiletá holka. Miluju, tančím, zpívám, smutním, učím se, užívám, přemýšlím. A taky cvičím a jím. Miluju endorfiny, dobrý pocit a progress, ale nepotřebuju ho hned. A už vůbec ne, abych si mohla odškrtnout políčko za den xx.xx v cestě za tou dokonalou holkou.

Až v den, kdy jsem se dostala z toho vlastního imaginárního vězení, jsem zjistila, co pro mě cvičení opravdu znamená. Začala jsem cítit jeho fyzické i psychické benefity. A taky jsem ho začala milovat ještě víc. Jako spolehlivého parťáka a pomocníka.

A co to pro mě teda znamená, žít zdravě?

Nebýt přísný. Samozřejmě, pokud máte cíl. Jste rozhodnutí, že chcete zhubnout, musíte mít nějakou vůli. Určit si pravidla a pevně se držet toho, co jste si stanovili. Ale to není můj případ. Chci jít běhat, protože je krásně a baví mě to. Dřív jsem zakazovala sama sobě zastavit, protože by mi to potom zkazilo dobrý pocit z celého běhu. Normálně jsem uběhla sedm kilometrů, chápeš to?! Ale musela jsem zastavit no, takže nic moc vlastně... Chci brát běhání jako únik před problémy, jako způsob, jak najít řešení. A nedokážete si představit, jak moc osvobozující pro mě bylo, když jsem se zastavila mezi poli, vytáhla sluchátka z uší a chvíli jenom tak stála. Udělala jsem si poprvé sama pro sebe posilovací pauzu a zkusila i pár sérií dřepů a kliků, ale hlavně jsem si to opravdu užila.
A to samé se týká i jídla. Nic nehrotím a je mi moc fajn.

Trávit co nejvíc času venku. Myslet na zdraví mého čtyřnohého nejlepšího kámoše a nezanedbávat pravidelné procházky. Trávit čas venku s lidmi, kteří jsou pro mě alfou a omegou. Vyjet si na kole, jenom tak se poflakovat, slavit a tančit. Využívat všechno, co mi život nabízí.

Pít. Protože to je prostě strašně důležitý.

Trávit čas sama se sebou. Rozvíjet se. Číst, hrát, učit se. Rozmazlovat se a odpočívat. Snažit se potlačovat špatné vlastnosti. Nestresovat se, zbytečně moc nepřemýšlet nad problémy, protože ty se potom stávají ještě většími a neřešitelnějšími. Ale zároveň brát ohled na své pocity a potřeby.


Těch věcí je spousta a tenhle článek vznikl vlastně úplnou náhodou. Už delší dobu jsem se pokoušela něco napsat, ale vždycky jsem se během psaní ztratila v pravém významu toho, co jsem vlastně chtěla říct. Možná proto vám sem dám něco, jako takové malé shrnutí toho, co jsem dneska chtěla předat.

Buďte kýmkoli chcete. Sněte, jděte si za tím, ale dělejte to pro sebe. Nenechte se ovládnout touhou být pro někoho dokonalý, protože pokud je ten někdo dokonalý pro vás, měl by vás mít rád i přes všechny vaše nedokonalosti.

Toť konec výroku krále Šalamouna. haha, žertuju.

S láskou, Vaše šestnáctiletá holka, která se zas po čase potřebovala zamyslet nad životem. <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil se ti článek?

Ano 100% (1)
Ne 0% (0)

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 9. června 2018 v 20:38 | Reagovat

Já myslím, že jako šestnáctiletá to máš hezky srovnané v hlavě. Tohle je totiž ono, člověk by se neměl jen slepě hnát za něčím co ho vlastně nenapňuje, co není on... Dělat věci, co má člověk rád, to určitě ano, ale ne jen proto, že to dělají všichni, že tak to musí být... :-) Moc hezký článek!

2 Keiji Keiji | Web | 10. června 2018 v 3:07 | Reagovat

Podle mě to je jen fáze. Pokud se ti to líbilo, pokud tě to bavilo a cítila ses dobře, při sportování a bez nadbytečného cukru, tak se to vrátí.
Tak jsem to měla já. Začala jsem stejně dychtivě, jako ty, i s tou vizí těch ideálních holek, a vydržela to jen něco přes půl roku. Pak jsem sklouzla do svého původního stylu "je mi to jedno, budu žit jak chci a žrát co chci!", než přišla ta únava. Ta-šílená-únava. Ironicky, čím víc jsem cvičila, tím víc energie jsem měla. Jako povaleč žeroucí hamburgery jsem chtěla jen spát.
A tak jsem zase zpátky na té vlně plné zeleniny a pohybu a zase je mi dobře a tentokrát už to nedělám ani trochu pro tu vizi té ideální postavy, ale hlavně proto, že je mi pak dobře. Tak dobře.
A jsem na sebe hrdá.

Každopádně opět nádherně napsaný článek, ráda se tady k tobě vracím, i když píšeš jen někdy, moc dobře se to čte. :)

3 Eli Eli | Web | 10. června 2018 v 20:06 | Reagovat

...a takhle je to dobře!
Fandím ti, věřím ti, obdivuju tě!
Pokud se cítíš nej takhle, zůstaň kde jsi!
Já jsem taky víc šťastná, když si dám čokoládu a odpočinu si, než abych se jen hnala za dalšími workouty.
PS. Ale jsem ráda, že si u toho cvičení, ať už v jakýkoliv míře, zůstala, protože jsi moje motivace a tvoje články mě mnohokrát nakoply!

4 Atheira Atheira | Web | 12. června 2018 v 17:49 | Reagovat

[2]: Já v tom teda vidím ještě něco než jen fázi. I z části proto, že moje sestra byla do fitness a posilování taky takhle zažraná a vidím o i u kamarádky, která s tím teď začala.

Ono je totiž fitness a fitness a ten rozdíl mezi tím je divná červí díra. V jednu chvíli seš na jedné straně a aniž víš jak, jsi někde úplně jinde než jsi plánovala.
Řada těhlech lidí má tendenci v určitou chvíli totálně zblbnout. Fakt to leze na mozek a pokud se někdo nebo někdo jemu blízký té hranici bláznovství nepřiblížil, tak vůbec netuší, o čem ostatní mluví, když se s tímhle chtějí svěřit ostatním.

Zdravý životní styl i sportování je ok. Jenže tenhle článek podle mě je právě o tom překročení hranice, která je pro fitness nadšence tak nějak typická...

5 zapiskyspekouna zapiskyspekouna | E-mail | Web | 13. června 2018 v 21:36 | Reagovat

To jo, tohle by Šalamounovi přičíst šlo. Hodně moudra se line z tohoto článku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama