Duben 2018

Jak jsem se stala víc offline.

28. dubna 2018 v 22:03 | Ej. |  MYŠLENKY
Otázka dnešní doby. Žijeme až moc online? Řekla bych, že se z toho začíná stávat mainstream, stejně jako z #selflove. Věci, o kterých tak moc diskutujeme, že začínají ztrácet důležitost a význam. dle mého názoru. Jenže ono to není tak lehké, přestat sjíždět instagram každých 5 minut. Checkovat zprávy hned po probuzení. Nezapínat z nudy youtube. Není to tak lehké, začít být víc offline.

Dlouho jsem se obhajovala. Já a závislost? pfff. Hlava je občas slepá, ale potom se jednou probudím a zjistím, že to, jestli budu mít dobrý nebo špatný den závisí na příspěvku, který si ráno přečtu na instagramu. Že se dokážu vytočit při facebookových diskuzích, že skřípu zubama při sledování videa od člověka, který povzbuzuje jiný sportovní tým, politickou stranu.. A ani si neuvědomuju, jak moc mě to ovlivňuje, ovládá. Přesto, že je to tak nevinné. Nejsem odpůrce moderní techniky, naopak. Jsem vděčná, že ji mám k dispozici, jenže je to pouze pomocník. Nástroj. K tomu cítit se lépe, zasmát se, naučit se, spojit se. Nikoliv vůdce. A to je důležité, stát se zase alfou v tomhle absurdním vztahu. A tady jsou moje tipy, jak začít zase žít bez potřeby dobití baterek.


Ze života kudrnatý brunety.

21. dubna 2018 v 14:18 | Ej. |  DIARY
Už dlouho jsem nepsala článek o ničem a vlastně o všem. O tom, jak žiju. Co se poslední dobou děje v mém světě. O smutcích a radostech. Skutcích a povinnostech. A možná je to dobře, protože až teď cítím, že si to potřebuju všechno zaznamenat. Někam na jedno místo. Protože se toho stalo hrozně moc a můj mozek má omezenou kapacitu. A já se budu muset učit na zkoušení z fyziky, takže potebuju pár volných megabajtů.

Jsem ve druháku. Rok pohody se mi pomaličku chýlí ke konci a já to nemůžu nijak zpomalit. Přesto, že bych moc chtěla. moc moc. Miluju to. Být student. Užívat si všechny ty školní záležitosti, které všichni tak moc dobře známe z filmů. Ač to není moc cool, mám tu školu ráda. A jak řekl můj úžasný bojfrend, je šílený, že už zbývá jenom jeden maturitní ročník a jsme na řadě my. Je to jako sedět ve vlaku, který míří na stanici pomyslná dospělost. Nemůžete vystoupit, žádné jiné stanice totiž nejsou a nemůžete zmáčknout tlačítko stop. Žádné tam není. A tak se prostě řítíte dál. Neberu to jako vězení, spíš jako uvědomění, že nic netrvá věčně a měli bychom být vděční za každou chvíli. A o to se snažím, žít.


Plním si sny. | běh

15. dubna 2018 v 10:25 | Ej. |  RELAX TIME
Raz, dva, tři. Krok za krokem. Raz, dva, tři. Metr za metrem. Nevěřím tomu. Jestli jsem někdy psala, že mi běh přirostl k srdci, tak teď je to všechno milionkrát intenzivnější. Našla jsem svoji terapii. Něco, u čeho zůstanu.
Postupně si plním jeden ze svých největších snů. Uběhnout 10 kilometrů. Ani nevíte, jak moc šťastná jsem. Že můžu sedět teď a tady, s plním bříškem vyváženého jídla. Hodinu po tom, co jsem dokončila svoji potréninkovou protahovačku. S úsměvem na tváři myšlenkama ztracená v objetí toho nejlepšího kluka pod sluncem. A totálně nedočkavá na další díl Riverdalu, který se mi právě načítá na liště. Toť shrnutí mého momentálního stavu. A teď už zpátky k běhu.