Únor 2018

HOW TO přežít gympl.

10. února 2018 v 16:38 | Ej. |  MYŠLENKY
Ztracená. Občas se tam tak cítím. I v polovině druháku mám někdy pocity zmatené prvačky, která nemá tucha o systému. Za ten rok a půl se ale stalo neskutečně mnoho věcí. Mé priority se pusunuly, já se posunula a teď už mám konečně pocit, že bych mohla svými zkušenostmi pomoct někomu dalšímu. Nebo svému minulému já, pokud se někdy do dvou let vymyslí stroj času.

VYBER SI HLAVNÍ PŘEDMĚTY

je to těžké. Nemyslím tím ani tak předměty z kterých plánujete maturovat, přestože ty by mezi nimi měly být stoprocentně, ale předměty, které vás zajímají. Alespoň trošičku. (pro mě ajina, čeština, bižule, dějepis nebo němčina) a nebo předměty, které prostě umět musíte (matika, fyzika) a to už třeba jenom z toho důvodu, že máte přísné učitele. Tak, teď máte vybrané priority a co dál?

PŘÍPRAVA

jo jo, asi vám teď budu znít jako vaši rodiče nebo školní poradce. Ale věřte mi, neučit se není cool. Přestože jsem si to hodně dlouho myslela. Joo, postnu na snapchat jak se místo učení koukám na film a pak si vyfotim pětku z testu na instagram a budu za hroznou hvězdu. Fakt jsem si to myslela.
Jenže čím dýl jsem na střední, tím víc mi dochází, jak je alespoň malé pravidelné opakování výhodné. Nemusíte být nervózní z přepadovek a co je snad úplně nejdůležitější, víte o co v těch hodinách jde. Mnohokrát se mi stalo, že jsme četli text na němčině a já nerozumněla ani slovo, protože tam byla všechna slovíčka z nové lekce, na které jsem se samozřejmě vůbec nekoukla.. To pak jsem z tý hodiny akorát otrávená. Na druhou stranu se možná hodí napsat, abyste si zase nemysleli, že jsem kdovíjaký šprt, to vůbec. :D Možná by se mi i moji spolužáci smáli za to, co tu píšu, ale prostě to tak cítím, i když to tak možná moc nevypadá..


just RUN!

2. února 2018 v 17:33 | Ej. |  RELAX TIME
Běh. Aktivita, kterou mám poslední dobou snad úplně nejraději. Dříve by mi myšlenka na běh, v lednu, přišla vtipná. Ale letos je to jiné. Poslední dobou cítím, že jsem konečně všechno vzala za ten správný konec. Pochopila jsem o cvičení spoustu věcí. Jednou z nich je, že bez pravidelnosti to opravdu nepůjde. Také, že se u toho prostě budu muset zapotit. Dříve jsem strávila spoustu času hledání různých "zázračných potravin", workoutů, které vám zaberou co nejkratší dobu. Hledala jsem způsoby, díky kterým tu vysněnou postavu budu mít hned. A nejlépe co nejjednodušeji. hahaha. :D

Doteď jsem hrozně vděčná svému bráchovi, že mě naučil běhat. Běh byl pro mě cizím jazykem napsaná kniha. Nedokázala jsem pochopit, jak někdo může vydržet běžet třeba půlhodiny v kuse.
Vždycky mě hrozně lákala představa běžet po pláži. Taková ta hrozně mainstreamová vize z filmů. :D A když jsme někdy před dvěma lety jeli do Chorvatska, opravdu jsem si to zkusila. Když se na to ale teďka zpětně koukám, už se nedivím, že jsem nebyla schopná uběhnout ani 500 metrů v kuse. Zkusím vám do tohohle článku sepsat všechny mé poznatky ohledně běhu. Ale radši předem píšu, že jsou to moje postřehy a tipy, které mi vyhovují. Nemusí vyhovovat všem a už vůbec nejsou profesionální. Ale říkala jsem si, že by to třeba mohlo někomu pomoct. :)

Jako úplně nejdůležitější je pro mě najít si ideální rychlost a s ní i spojené dýchání. Hodněkrát jsem našla motivaci k tomu začít běhat, ale po prvních pár metrech jsem to vzdala, protože mi nestačil dech. Někde jsem četla, že je úplně nejlepší začít indiánským během. 10 kroků jdete a dalších 10 běžíte. Pořád dokola. Právě takhle jsme zkoušely s mamkou běhat v Chorvatsku, jenže mi to příliš nevyhovovalo. Ale rozhodně to za zkoušku stojí. Postupně si začnete ubírat chůzi a přidáváte běh, až nakonec celou dobu běžíte.
Já začala jinak. Jednou mě brácha vytáhl ven. Vyšli jsme náš kopec a nahoře se rozeběhli. Běželi jsme fakt, fakt pomaloučku. Začali jsme si povídat. A já po pár minutách zjistila, že pořád běžím. Ani nevíte, jakou jsem měla radost. Uběhla jsem tenkrát asi dva a půl kilometru a přestože jsem na konci fakt umírala, byla jsem hrozně happy. A tak jsem to postupně začala zkoušet sama, a během toho roku, i s velkou nepravidelností, jsem se z dvou kilometrů vyšplhala na pět.
Na začátku jsem se řídila radou našlapovat na špičky, ale později jsem si zvykla našlapovat spíš na polštářky pod prsty. Taky mi hodně pomáhá držet ruce pevně v pravém úhlu a záda narovnaná. Toť asi všechno z mého technického okénka, protože jak už jsem psala na začátku, nejsem žádný profík. :D