Prosinec 2017

Vánoce jedný studentky.

27. prosince 2017 v 20:42 | Ej. |  DIARY
Dobrý den pane učiteli, vím, že byste mi za použití výrazu student asi jednu natáhl, ale holt, říct "žačka" je prostě divný. Vím, že student budu až na vysoký, ale, proč si to neužít už teď? Tak mě nechte.

Ahojky!

Vánoční svátky jsou v plném proudu a já si to naplno užívám. Žádná škola. Žádné povinnosti. Žádné vstávání! Jak se to vezme... Taky se vám hrozně často stává, že přestože máte volno a škola vás vůbec netrápí, musíte vstávat s budíkem, protože jinak byste nestihli dopolední plány? Mám pocit, že co začaly prázdniny, vyspala jsem se pořádně jenom jednou. :D
Každý den minulého týdne mě provázely myšlenky na to, jak to bude skvělý až se budu moct rozvalit na gauč s mísou cukroví, pustit si pohádky a jen tak odpočívat. Myslela jsem si, že jsem prostě ten "vykydlý" typ člověka, který bude trávit svátky nejradši doma, ale po těhlech prázdninách mi došlo, že jsem asi přesný opak. Ani jednou se nestalo, že bych byla celý den doma. Nevím jestli jsem ráda, nevím jestli jsem nerada. Ale jsou to skvělé prázdniny a asi bych neměnila.


Letošní Vánoce byly asi ty nejvíc náročný Vánoce co se týče jídla. Kdo mě trochu zná, ví, že se snažím o trochu zdravější životní styl a taky že miluju jídlo. Skloubit tyhle dvě vášně dohromady není občas vůbec lehké a zrovna na Vánoce je to extra hardcore. A jak jsem tuhle "problematiku" vyřešila já? Dala jsem si řádně do nosu. Celý minulý týden se nesl v duchu "slavnostích večeří", "slavnostních obídků", "svátečních besídek", dokonce i s kamarády z fitka jsme si uspořádali vlastní "vánoční trénink"! A bylo to hrozně vtipný, vidět ty moje nabušence jak se cpou cukrovím. Všechno to bylo hrozně krásný a najednou mi došlo, že tyhle svátky opravdu nejsou o dárcích. Jsou o společně stráveném čase. O společném jezení. O tom, dělat věci společně. Jako rodina.

Představ si tohle, holka.

21. prosince 2017 v 21:45 | Ej. |  MYŠLENKY
Dovolit, aby naše srdce nebilo jenom pro nás. Nechat ho bít pro ostatní. Obklopovat se lidmi, které milujeme. Předávat jim sílu, když neví jak dál. Naučit se přijmout cizí pomoc. Naučit se dělit. Nechat své srdce otevřené. Protože i když jsme zlomení, i když si myslíme, že nám nic nepomůže, nikdy nevíme, kdo vstoupí do našeho života a rozsvítí ho.
A nikdy nevíme, kdy se právě my staneme tím světlem pro někoho jiného. Klidně i úplně cizího. Protože každý z nás v sobě nosí jedno malý světýlko. Takový malý maják. A přestože si to třeba občas neuvědomujeme, všichni potřebujeme ve svém životě maják. Přístav. bezpečí.
Občas je to těžké, někdy máme v životě tmu. Najednou jsou prostě nějaké známé věci víc neznámé, než ty neznámé, chápeš? Možná ten maják ani vidět nechceme. Protože, někdy je prostě lehčí plácat se v tom špatném. Přestat se snažit hledat slunce.
Ale zkus si ten problém představit jako spletenou pavučinu. Pavučinu, kterou si dřív tak milovala. Pavučina, která byla jenom vaše. štěstí. Teď si představ jak praskla. Je vejpůl a visí, jako dva cáry látky na staré zavřené skříni. Vedle těch dalších spřetrhaných pavučin, o kterých sis myslela, že nikdy nezmizí... že nikdy nepřestanou bolet. A teď si představ, jak příjde někdo, kdo všechny tyhle kousky pavučin smete. Někdo, kdo ti pomůže na ně zapomenout. Někdo, kdo otevře skříň. Díky němu už to pak budou jenom hloupé pavučiny.

Tak rozsviť svůj vnitřní maják. Dej ostatním šanci vymést ty nejšpinavější kouty tvého srdce. Protože nikdy nevíš, kdy se najde ten někdo, kdo otevře skříň.

Today, right now.

13. prosince 2017 v 17:27 | Ej. |  DIARY
Máme po Mikuláši a ve mně je znovu ten zvláštní pocit nostalgie. S partou chodíme převlečení za čerty už pátým rokem a za to, že jsme se po skončení základky nerozpadli jsem hrozně moc vděčná. Začalo to vlastně úplně nevinně. Jít postrašit pár kamarádů a známých. A teď? Vytvořili jsme facebookovou událost a lidi si nás zvou domů. Miluju to. Parta kamarádů, která se sejde aby udělala radost jiným dětem. Možná to bude znít namyšleně, ale jsem na nás za to hrdá. Že to pořád držíme, že si to nenecháme zkazit puberťáckýma řečma jiných lidí, podle kterých je to trapný. Že i po těch letech bereme peníze jako dobrovolnou věc. Že jsme to pořád my, děcka ze základky, který si to spolu umí užít za každé situace. Jsem prostě ráda, že je mám.


Nervózní jak blázen. Vyklepaná už týden předem. Neschopná říct normální větu. Jo, byla jsem fakt v háji strachem. Ale to je asi normální, ne?