We're looking for the boys from Prague!

23. srpna 2017 v 21:24 | Ej. |  CESTOVÁNÍ
Původně jsem vlastně chtěla vydat druhou část naší cesty do Disneylandu, ale nedá mi to a prostě vám o tomhle musím napsat.

Jsem plná emocí. Radosti, nervozity, vzteku i dospělosti. Včera jsem se se třema kamarádkama vydala do Prahy. Poprvé mě rodiče pustili někam dál a já byla štěstím bez sebe, teda z té větší části. Taky občas cítíte před dalším "velkým krokem" takový zvláštní kousavý pocit. Je to jakoby pocit zodpovědnosti, že už jste zase o level výš. Že vám rodiče zase věří o trochu víc, než loni. Že potom, co na tenhle výlet odjedete, budete z hodiny na hodinu starší. Ten pocit mám vždycky jenom pár minut a to těsně předtím, než se setkám s kamarádkami, potom už to je všechno dokonalé.


Vyjely jsme tedy na naší Tour de Prague. Dorazily jsme na Florenc a odtud metrem až na Národní třídu. Byl už čas oběda, tak jsme se stavily v Bagaterii a v KFC, abychom mohly v nejlepších podmínkách (tj. vyčůraný, najezený :D) vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství.

První zastávka byly šlapadla. Snad král všech klišé v Praze. Šlapadla, Vltava a výhledy na známé památky. Tančící dům, Karlův most, Pražský hrad. U vstupu před námi stála skupina tří kluků. Vybíraly jsme si jakou lodičkou budem chtít jet, když v tom na nás jeden z nich anglicky zavolal, jestli si nedáme závod. Potom se začal vychloubat, že jejich loď bude určitě rychlejší a já začla cítit, že tenhle výlet bude fakt boží.


Dostaly jsme šlapadlo pro čtyři s lehátky vzadu. Chvíli jsme jely, když se k nám přiblížili Pedalboys (pro příště :D). Jejich Alfa, později jsme zjistily, že se jmenuje Mike, začal něco nesrozumitelně huhlat. Ale když přijely ještě trochu blíž, rozumněly jsme, jestli si nechceme dát závod o zmrzlinu. Kdo by to odmítl? A tak nám dali náskok a my vyrazily vší silou ke žluté lajně. Po chvíli nás začali dohánět, ale nakonec jsme to zvládly. Vyhrály jsme! Měli jsme ještě 45 minut čas, takže jsme se rozdělili a odjely jsme svojí cestou. Jízdu šlapadli po Vltavě jsem rozhodně podcenila. Je to nádhera! Pustily jsme si písničky a jen tak relaxovaly. Asi po patnácti minutách jsme se s PedalBoys znovu setkaly. Volali na nás a tak jsme k nim dopluly blíž a spojili obě lodě.

Absolutně nechápu, jak se fotí ty pinterest fotky na šlapadlech, takže tady jsou jedny moje boty a kamarádčiny nohy..

Nikdy jsem nevěřila, že bych jim mohlarozumět. Kromě erasmu jsem se pořádně s žádným cizincem nikdy anglicky nebavila. A fakt to šlo! Hodně věcí mi vypadávalo. Budu si muset rozšířit slovní zásobu, ale vždycky jsem tak zhruba věděla o čem je řeč. Všichni tři se představili, takže před námi najednou stál němec Luis, kanaďan Mike a druhý němec, kterému jsme vůbec nerozumněly jméno. Byl celkově dost zatichlý. Všem bylo okolo dvacítky a od pohledu děsní sympaťáci. Co si budem, z Mikea jsme byly úplně odvařený, protože nejen že byl děsně vtipný, ale ještě k tomu vypadal jako kanaďan, který vyrostl ve vinicích v Itálii.. Takže si to asi dokážete představit. Ještě chvíli jsme se tam tak bavili, oni přímo sršeli vtípky, které se týkaly buď naší špatné angličtiny nebo nízkého věku (hrozně se divily, že jsme v Praze jenom na jeden den a říkaly, že je to určitě kvůli tomu, že musíme být už v 10 v posteli) hahaha. Každopádně, Luis měl vybitý telefon a neměl nabíječku, takže jsme mu nabídly powerbanku a on, že si to nabije na břehu u zmrzliny. No a pak jsme si řekli see you, bye a to bylo vlastně to poslední. Žádné na břehu nebylo, protože jsme do "doku" dorazily asi za 15 minut a nikdo tam nebyl a my nečekaly. S kamarádkou nás mrzelo, že jsme tak hnaly pryč, ale Ema se bála, že bychom nestihly další zastávku - Lennonovu zeď. K té nás mimochodem vedli dva kluci, ze kterých táhla tráva a na první pohled nepůsobili vlastně vůbec nijak "důvěřivě", ale přihlásili se k nám, když zaslechli jak se ptáme jedné paní na cestu. Napovídaly jsme jim, že jsme z Olomouce a že máme mít za 15 minut sraz s našima kamarádama. Vlastně ani nebyli tak špatní, ke zdi nás dovedli a byla s nima docela sranda, i když jsme měly s Emou trochu nahnáno. :D

Lennonova zeď je asi první "památka", která vypadá líp na fotkách, než ve skutečnosti.

Po zdi jsme vyrazily směr Palladium. Tam jsem si koupila poslední díl od trilogie od Jenny Han, Navždy s láskou Lara Jean. Ve kterém jsem mimochodem už asi v půlce. Prošly jsme si pár obchodů z oblečením, ale musím říct, že letošní podzimní sezóna mě teda moc neuchvátila. Na chodbě mezi obchody stál stánek s kulmami a žehličkami. Prodával tam jeden pán, který mluvil napůl česky a napůl anglicky. Byl to pravý obchodník. Takže když zavětřil náš pohled hned spustil Hi ladies, where are you from? my řekly, že z česka a on pokračoval, Do you want zkusit one super ultra kulma? Kam se hrabe roweeenta! Pochybovačně jsem se na něj podívala a on mě čapnul za vlasy. Pojdte zkusit! Are you ready? zeptal se, only three seconds!! vyřvával na celý obchod, So, ladies and gentlemans, we can start! namotal mi vlasy na kulmu. One, two, three! a pustil. Měl pravdu, měla jsem vlasy fakt natočené! Kdyby ta kulma nestála tři a půl tisíce, možná bych si ji i koupila. :D

Potom jsme dostaly s holkama dost bláznivej nápad. Vrátíme se zpátky ke šlapadlům a zjistíme příjmení Mikea, abychom si ho mohly najít. Tak jsme se tedy nabité nadějí vydaly zpátky na národní třídu a uháněly až k doku se šlapadli. Celou půlhodinu jsme stály před vstupem a vymýšlely, jak to jméno zjistíme. Měly jsme plán. Při vstupu totiž musí jeden z vás odevzdat občanku, oni si ji opíšou a potom se podepíšete. Všechno je to na takovém papíře a každé jméno je na jeden řádek. A Mike se podepisoval hnedka pod nás! Bingo! Teď ještě jak se dostat k papíru. I přes všechny naše dokonalé plány na krádež papíru nebo odlákání pozornosti a tajného ofocení, jsme si nakonec zvolily ten úplně nejlehčí. Nakonec jsme tam došly, koupila jsem si plechovku ice tea za 40 korun a spustila jsem: Dobrý den, je to hrozně trapný, ale před pár hodinama jsme tu byly a seznámily jsme se tady se skupinou lidí, jenže nemáme jejich kontakt, mohl byste nám prosím ukázat jak se jmenují? Jejich jméno je hned pod tím mým! Chlap se na mě podíval s pobaveným a napůl chápavým pohledem. Odpověděl, že prostě nemůže jenom tak rozdávat jména svých klientů. I když jsem to trochu čekala, doufala jsem, že nám ho za tu cestu, kterou jsme zpátky podnikly vážně vyhoví. Chvíli jsme ho ještě prosily, ale marně. Nakonec řekl, že takových hezkých holek v tramvaji už potkal! Aspoň, že bylo vidět, že jsme na něj svou odvahou udělaly dojem, protože jinak jsme se k těm šlapadlům fakt vracely pro nic za nic. Po nějakých němcích a kanaďanovi tam už samozřejmě nebylo ani stopy.

Mezi zdí a palladiem jsme ještě stihly klasickej trdelník a, ikdyž máme u nás ve městě trdelníky asi lepší, nebylo to vůbec špatný! :D

Vyšly jsme si spravit chuť směrem k super slavné instagram kavárně co hledá jméno. Potom co jsme zabloudily cestou do asijského skladiště, které vypadalo jak z Bronxu, tak jsme našly dveře s lístkem, který hlásal, že z technických důvodů je kavárna zavřená. Super, tleskám. :D Vlezly jsme teda do první kavárny, kterou jsme našly a daly si k večeři čokoládový shake. A máte to! Potom všem aspoň pořádná dávka kalorií na závěr.

Cestou domů jsem si vysnívala, jak bychom se bývala mohli jít k té Lennonově zdi podívat s nimi... A pak jsem usnula.

Z celého příběhu plyne - CO MŮŽEŠ UDĚLAT HNED, NEODKLÁDEJ NA POZDĚJI, protože pak ti to něco řekne see you a budeš toho litovat.

Doufám, že jste měli poslední dobou větší štěstí, než my!

S láskou, Vaše Ej. <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eli Eli | Web | 24. srpna 2017 v 16:00 | Reagovat

Já byla taky nedávno v Praze, minulý pátek! Byla jsem tam s kamarádkou, ale chodily jsme jen po obchodech a tak...:) Ale i tak to bylo super, dlouho jsme se neviděly a pro mě to byla taky první "delší" cesta bez rodičů. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama