Tři koruny pro štěstí.

17. srpna 2017 v 13:19 | Ej. |  MYŠLENKY
Před nějakou dobou jsem byla v Kauflandu. Stála jsem venku a sledovala malého kluka, který stál venku se svým psem. Mohlo mu být tak šest. Už od pohledu mi připomínal jednoho mého kamaráda. Drsňáka s velkým srdcem. Za chvíli k němu přišel postarší pán, jeho děda. Přinesl pšeničné bulky a pro pejska obyčejnou housku. Ale chlapeček řekl, že chce stejnou housku jako má Ejmy a že si ji dojde koupit sám. Pán dal tedy vnukovi tři koruny, řekl mu, ať jde do pekárny, která je hned u vchodu a počkal s Ejmy venku, zatímco kluk zmizel za automatickými zavíracími dveřmi. Po chvíli přišel se smutným výrazem, že neví, jak se to dělá. Najednou ve mě něco hrklo a vykročila jsem k pánovi, že tam s chlapečkem půjdu. Šli jsme teda spolu. Stoupli jsme si do fronty a on na mě vrhl vítězoslavný výraz. ,,Koukni kolik mám peněz!" řekl mi šišlavě a já se prostě musela usmát. Byl tak kouzelnej! Přišli jsme na řadu a já ho podržela ve vzduchu, protože se svojí výškou nebyl za pultem vůbec vidět. ,,Jednu obyčejnou housku, plosím" pronesl, já mu podala mističku, kam se dávají peníze a on na ni frajersky, jednu po druhé, položil tři koruny. Paní mu podala sáček, ale chlapeček si musel ještě počkat na účtenku. Když jsem ho sesadila dolů, s rebelským výrazem mi řekl, že seskočit by zvládl i sám a potom se rozeběhl za dědou.


Tak nějak mi došlo, jak mají lidi se stoupajícím věkem čím dál větší nároky na štěstí. Vnímám to hodně hlavně u sebe. Čím jsem starší, tím víc mi běhají hlavou myšlenky Budu šťastný až... Hodně dlouhou dobu jsem byla zamilovaná do jednoho kluka, říkejme mu třeba David. Když jsem byla s ním, něco jsem cítila. Ze začátku to bylo štěstí, při každém pohledu. Vždycky, když jsme se střetli očima, rozzářila jsem se vnitřně jako sluníčko. Jenže jak jsem se na něj čím dál víc soustředila, na každé slovo, na sebemenší dotek, stala se z toho nemoc. Nikdy jsem mu totiž neřekla, že se mi líbí a tak jsem jenom hltala každé jeho slovo a hledala významy mezi řádky ve zprávách na facebooku. Checkovala jsem lajky u jeho profilovek, komentáře. Vždycky, když jsem procházela nebo náhodně projížděla kolem jeho domu, nějaké zadní kolečko v mé hlavě přemýšlelo, co asi dělá. Dokonce jsem projížděla videa, "Jak poznat, že se mu líbíte". Prostě všechno. Holky, asi to znáte. Teda doufám, že to znáte. :D A takhle jsem ztratila spoustu času. Protože když se vám někdo líbí, nedokážete se s ním bavit jako s kamarádem. Nedokážete nevnímat jeho provokativní narážky, chvilkové úsměvy i to pitomé drcnutí do ramene berete jako žádost o ruku. Po půlroce se mi moje naivní představy začaly rozpadat jako domeček z karet. Vždycky se mi před ním zauzloval jazyk. Nedokázala jsem promluvit jedinou normální smysluplnou větu. Spalovala jsem žárlivým pohledem dokonce i své kamarádky, které se s ním v pohodě bavily. Tak jako jsem se s ním dřív bavila já. Zamilovanost se stala prokletím. Místo abych ucelovala naše přátelství, užírala jsem se v otázkách a nevědomosti.
A proč to vlastně zmiňuju? Myslela jsem, že mi kamarádství s ním nestačí. Že nikdy nebudu šťastná, když nebudeme kráčet ruku v ruce po světě. Že nikdy nebudu šťastná bez nás. Trvalo fakt, fakt dlouho, než mi tohle došlo, ale nedávno jsem to přece jenom zjistila. Jsem šťastná, když jsem s ním. Když se smějeme, pošťuchujeme, mlátíme nebo mlčíme. Je to hrozně zvláštní pocit. Cítíla jsem štěstí po tom, co jsem prožila rok a půl utápěním ve strachu z odmítnutí až tak velkém, že jsem se nakonec vyfriendzonovala sama. Jsem šťastná, že jsem mohla potkat někoho jako je on, že jsem potkala sebe v klučičím těle a s fakt roztomilým kukučem. :D Ale nejvíc jsem šťastná za to, že jsme přátelé. A tak to asi vždycky mělo být. Přesto, že ho budu mít tak nějak v srdíčku už navždycky.

Po tomhle veřejným vylití pocitů bych to mohla aspoň na závěr trochu stočit zpátky k tématu.. No, popravdě už ani moc nevím, co bych k tomu napsala. Jenom, nedělejte si na štěstí tak velké nároky. Radujte se s každých třech korun a buďte vděční za lidi, kteří vás mají rádi. A to i potom, co jim na facebooku trapně děkujete za to, že vás šli doprovodit domů potom, co jste je k tomu skoro donutili. A v neposlední řadě, rozdávejte lásku svým přátelům i kamarádům, do kterých jste tajně zabouchnutý, protože ač se vám můžou zdát méně důležití než "životní lásky", bez nich bychom byli ztracení.

PS: vím, že v hodně věcech přeháním, ale je mi 16 a v šestnácti se prostě ve všem přehání. :D

Mějte se krásně,

Vaše Ej. <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NaTyy NaTyy | Web | 17. srpna 2017 v 15:39 | Reagovat

Náhodou je to super článek. Jsi hodná, že jsi tam s ním šla :).. Mě by asi ta radost toho malého kluka ze tří korun rozplakala dojetím :D.. Jinak s tím klukem - to si asi prošla každá takhle. A máš pravdu s tím štěstím - děkovat za vše, co máme, za kamarády, přát jen to nejlepší a každý den děkovat, že jsme na světě :).. Já byla zamilovaná tři roky do kluka ale nikomu jsem to neřekla. Naši to samozřejmě ale brzo zjistili, ale nic neříkali ani nenamítali. Bohužel jsme se nějakou dobu nevídali. Po pár letech, co jsem se dozvěděla, že ani nevěděl že existuji, jsme spolu začali kamarádit a dokonce i něco měli, ale nechodili spolu. Nevím, začala jsem zjišťovat, že by náš vztah byl hrozný, jelikož jsme se často hádali i jako kamarádi. A stejně na něj nezapomenu do smrti. :) Asi to tak má být, ano.

2 Eli Eli | Web | 20. srpna 2017 v 14:49 | Reagovat

Absolutně s tebou souhlasím. Nedovedla bych si představit život bez štěstí, a tak jsem se naučila užívat si každičkou věc, která se mi povede, která mě donutí usmát se, která mi dodá trošku štěstí. Bez nich bych byla ztracená, stejně jako bez svých přátel a  rodiny, kteří mi denně štěstí dodávají. A proto ho chci dodávat i já jim ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama