Květen 2017

Kdybych měla kapelu.

12. května 2017 v 22:43 | Ej. |  MYŠLENKY
Právě jsem se vrátila domů, nabytá pocitů a energie. Té nejpozitivnější. Když slyšíte jak někdo dělá to, co miluje, naplní vás to štěstím. Já jsem naplněná až po okraj, jako kdyby se při poslechu můj srdeční tep sladil s rytmem skladeb. Tak hrozně moc bych to chtěla zase zažít. Stát tam a soustředit se jenom na tom, co se děje nahoře.-na podiu


Člověk, který nikdy nikde nevystupoval tenhle pocit asi těžko pochopí. Je to směs nervozity a strachu, ale čím dýl tam stojíte, tím víc začnete vdechovat atmosféru. Žilami začne proudit adrenalin. Už vím, proč zpěváci dělají ty zvláštní věci na podiu - skáčou do davu, klečí na zemi s kytarou za hlavou, dělají roznožky ve vzduchu.. Té energie je prostě tolik, že máte v tu chvíli chuť úplně na všechno, jen abyste ten pocit naplno prožili.

Achjo, chci kapelu. Nepotřebovala bych být slavná superstar. I když to zní jako klišé. Stejně, jako když hezká holka napíše k fotce ,,to jsem ale škaredá!" jenom aby jí lidi psali, že to vůbec není pravda. Ale hrát lidem pro radost a sledovat jak skáčou a tančí pod pódiem.. Je to tak šíleně motivující!

Jo a taky jsem se přesvědčila, že kluci co se věnují jakkoli hudbě jsou prostě boží.. Ale to je jenom tak na okraj. Haha

Pokud jste se nikdy nezajímali o studentské kapely nebo jiné "menší"/míň známé, rozhodně to zkuste! Ať už podpořit zpěváky coverů na youtube, pouliční umělce, tak navšívit různé hudební večery. Protože tady u nás máme tolik talentovaných lidí!

Ach, to jsem se dneska zase rozvášnila! :D Mějte krásný víkend!

S láskou, Vaše Ej. <3

D E N Í Č E K

10. května 2017 v 21:48 | Ej. |  DIARY
Ahojky!

Začal nám květen a já se hlásím trochu s ostudou v očích. Vím, že jsem blogu teď poslední dobou moc nedala, ale celý březen a duben jsem si připadala v jednom kole. Vždycky, když mám dobrou náladu, nasákne se do mě a potom mi pomáhá vydržet ty chvíle, kdy je nálada horší. Ale občas je prostě všeho dost a vy si pak připadáte jako v pračce. Svět se spolu s vámi otáčí dál, ale vy se nemůžete pohnout z místa. Ještě k tomu jsem měla takovou "autorskou krizi" nebo jak to říct, málo nápadů, času a prostě ugghh. Snad mě chápete.


Každopádně jsem si řekla, že takhle to prostě dál nejde. Začala jsem sledovat spoustu blogerek, které píšou nejen o svém životním stylu, ale, a to hlavně, o pozitivním přístupu, protože ten mi příjde v životě nejdůležitější. Takže sem vkládám mé dvě nejoblíbenější, jelikož to nejmenší, co pro tyhle slečny můžu udělat, je sdílet jejich tvorbu.



A jak tak jde čas, dochází mi, že za chvíli už nebudu prvačka. Když jsem psala první pocity ze střední, byla jsem čistokrevný zelenáč. Někdo, kdo absolutně nevěděl co ho čeká. Teď mám ani ne dva měsíce do konce školy a pořád to tak nějak nevím. Naběhla jsem do zajetých kolejí, ale nevím, jestli v nich chci zůstat po další tři roky. Popravdě, je mi to možná i trochu líto, že za rok už nebudu prvák, protože se mi díky tomu v hodně věcech odpouštělo. Když nemůžeš najít třídu, když příjdeš pozdě, když se nenaučíš, když chybíš a nedoplníš si zápisky... Je toho hromada. První pololetí nám to všichni tolerovali, v tom druhém také, jenom vždy dodali, že bychom to teda už po takové době mohli vědět. Ale až tam 1.září příjdu, bude to už stroprocentně na mě. Už nebude žádné objevování, zkoumání terénu. Pamatuju si, jak jsme byly s holkama první dny vyjukaný a říkaly si, sakra tady je tolik lidí! Starších lidí, starších kluků. Haha, znáte to. Jako když v obchodě vyvěsí novou kolekci oblečení. Nevíte kam koukat dřív. Kvůli všem těmhle důvodům chci zůstat zelenáč a možná je tady ještě něco.. Povinné plavání pro druhé ročníky. Hah, aneb. milé zahájení nového školního roku.