Březen 2016

D E N Í Č E K / Veselé Velikonoce !

24. března 2016 v 18:26 | Ejnyt |  DIARY
Takže ahoj!

Pro začátek bych chtěla popřát všem V E S E L É V E L I K O N O C E !! Osobně doufám, že budou v pondělí kluci hodní a ušetří mě druhého konce pomlázky, ale moc bych na to nevsázela... Šíleně se na Velikonoce těším, miluju tu atmošku a jídlo kam se podívám. Celý den se u nás něco děje. Návštěva střídá návštěvu a dozvím se spousty nových drbů, které bych sice asi úplně vědět nepotřebovala, ale tak.. Znáte to, hehe.
Před 14 dny jsme byly s kamarádkama ze třídy na spolužácích a trochu mě zklamalo, že za celé dopoledne jsme potkaly jenom dvě skupinky holek. Tak krásný zvyk by se přeci neměl zapomínat !
Mimochodem, včera jsme spali se třídou ve škole a lepší noc jsem už dlouho nezažila! Přesto, že jsem zřejmě nemocná, unavená a šíleně doslova přežraná jsem si to maximálně užila! Trápí mě, že čas tak rychle běží a lidi, se kterými jsem každý den najednou budu od července vídat jednou za týden, pokud to dobře půjde... Ale dost smutnění, tři měsíce je kupa času !
Popravdě, teď nemyslím na nic jiného, než je ten mazanec, co si chystám v pondělí dát. Cvičící výzvu pořád dodržuji s vyjímkou včerejška, protože to bylo naprosto nemožné! Ale nebojte, odteď žádný pauzování!
Schválně mi napište, jaké je Vaše nejoblíbenější Velikonoční jídlo!


- Vaše Ejnyt <3


S T Ř E D N Í / Stresík

13. března 2016 v 9:00 | Ejnyt |  MYŠLENKY
Proč mám pocit, že poslední dobou jsou témata týdne jenom negativní? Je zvláštní, že si lidé v mnoha případech vyberou radši psát o tom horším než o veselých a "světlejších" věcech.. Co si tak všímám, tak často i články dne nejsou zrovna pozitivní a tak sama sobě pokládám otázku, proč?
Příjde mi zvláštní, že se mi také lépe píše o těch negativních věcech a situacích. A sakra by mě zajímalo proč! Možná kvůli stresu, který mě teď jak se mi zdá provází každý můj den. Za chvíli jsou přijímačky, závěrečná práce do školy, koncerty a já se nestíhám pořádně soustředit. Věci se valí tak neskutečně, že se stěží stíhám ráno pořádně probudit a už je najednou zase večer.. Mám teď strach z mnoha věcí. Z neúspěchu, z toho, že někoho zklamu, že zklamu sama sebe.. Shrnula bych to tak, že teď mám pořád o čem přemýšlet a lidé se mě mají také pořád na co ptát. Na co byste se zeptali deváťačky, kterou čekají důležité zkoušky? No bingo, totálně ji vyzpovídáte a zakončíte to větou, že přijímačky určitě zvládne a nemá se čeho bát, že vlastně o nic nejde..
Tleskám! Právě se vám perfektně podařilo předčasně vystresovat už tak nejvystresovanějšího člověka na planetě.. Trochu se bojím, že až se mě někdo příště zeptá na cokoliv ohledně střední školy tak asi uteču nejbližším východem hodně HÓDNĚ daleko!
Pokud jste z článku vycítili kapku nervozity, tak gratuluji máte dobrý čich..
Uzavřela bych to radou. Nikdy se neptejte člověka měsíc před přijímačkama, jestli je připravenej a jestli už ví kam na vysokou..
- PS, berte článek s nadhledem. :)

- Vaše Ejnyt <3

Nečekej, začni !

11. března 2016 v 15:01 | Ejnyt |  MYŠLENKY
Takže ahoj! :)

Venku už to konečně vypadá na jaro a s přívalem hezčího počásí přichází i skvělá nálada. Miluju teplo, sluníčko a květiny! Barvy a svěžest z přírody přímo sálá a já bych nejradši lítala do setmění někde venku.. Ale abych se dostala k hlavní pointě dnešního článku.
S hezčím počasím přichází pro mě i větší motivace ke cvičení a to jakémukoli. Díky kamarádkám jsem se v úterý poprvé účastnila lekce pilatess! Z počátku to bylo děsně zvláštní, protože se při cvičení skoro nezapotíte a jediné na co se musíte soustředit je správné držení těla. Hodina mi uběhla jako voda a já si vůbec nebyla jistá, jaký postoj k tomu cvičení vlastně mám, protože mi přišlo, jako bych hodinu zbytečně proležela. Později (další den ráno...) mi došlo, že to včerejší "jenom ležení" mi zajistilo pekelné bolení rukou a občasné škubnutí v okolí pasu. Že by to přeci jen něco dělalo?! Zvědavostí jsem praskala a tak jsem neváhala a ve čtvrtek šla na další lekci. Cvičení mě hned bavilo víc, protože už jsem alespoň malinko věděla co a jak. Hodina utekla stejně bleskově jako v úterý a tentokrát mě břicho bolelo hned po cvičení. Radostí jsem skákala, protože jsem asi právě našla způsob, jak si příjemně zacvičit, nestrhat se a ještě cítit, že to pomáhá. Huu!
A víte co je na tom nejlepší?
Je pátek!!
S kamarádkama jsme se rozhodly začít dneškem třicetidenní výzvu od Jillian Michaels a jsem na nás šíleně zvědavá! Rozhodně se chystám -pokud to dodržíme- napsat na konci můj názor a případně vám vylíčit detaily mojí cesty s Jillian!
Přeji Vám krásný víkend!
Vaše Ejnyt <3


Ahoj, říkají mi Ejnyt.

6. března 2016 v 14:41 | Ejnyt |  MYŠLENKY
Takže ahoj!

Při projíždění mých dosavadních článků mi došla jedna věc. Vlastně mě vůbec neznáte. Na jednu stranu si říkám, že je to dobře, protože zveřejňování těch největších detailů mýho světa na internet není zrovna můj šálek kávy, ale přece jenom byste měli asi pár věcí vědět a udělat si menší představu o člověku, který tyhle slátaniny píše.
Měla bych začít tím, že svůj život žiju tak, jak ho chci žít a proto si ho užívám na 100%. Jsem velký optimista a dokážu se zasmát všemu, včetně sobě samé. Tenhle postoj očekávám i od lidí okolo sebe, protože jedna podle mě z důležitých věcí v životě člověka je přiznat si své chyby a pak se jim pořádně zasmát. Proč ne, jsme jenom lidi!?
Mám úžasné kamarády, kterým jsem vděčná za spoustu věcí. Mnoho mě toho naučili a doteď učí. Miluju hudbu a neskutečně moc mě naplňuje, ale není nic lepšího, než se sejít s bandou přátel a společně sdílet to, co máme společné, ať už je to hudba, láska ke psům, názory a nebo jenom nasávat jejich společnost a pořád dokola si opakovat, jaké mám štěstí, že tyhle skvělé lidi znám.
Pak je tu má skvělá rodina, bez které bych to nebyla já. Užásná maminka, která mi vždy pomůže a můžu se jí svěřit i s tím nejtajnějším tajemstvím bez toho, abych se musela bát prozrazení. Můj skvělý tatínek, který když mě obejme, tak se cítím jako princezna, skrytá před nebezpečím za do nebe vysokými hradbami. Bráška, o kterém bych mohla psát pořád, protože náš vztah je slovy nepopsatelný, doslova. Občas jsme jako oheň a voda, ale jindy cítím, že mi je blíž než kdokoli jiný. A na koho nesmím zapomenout, je můj pejsek, Yasper. Nebo taky párek, bobík.. Říkejte mu jak chcete, pár přezdívek už má a očividně mu nevadí, že mu každý říká jinak. Pro mě to vždycky bude druhej brácha, kterej mě taky naučil spoustu věcem. Díky němu znám spoustu lidí a on zase díky mě spoustu skrýší s pamlskama. Myslím, že je to vyrovnané, hehe.
A pak je tu psaní. Činnost, která mě prostě vyjadřuje. Jsem toho názoru, že díky psaní můžete získat mnohem víc, než jsou čtenáři, peníze nebo sláva. Psaním se dá dokonale vyjádřit co cítíte, na co myslíte nebo co potřebujete nutně někomu sdělit. Psaní je šíleně prostá věc, ale dokáže vyjádřit vše a právě kvůli tomu ho miluju.
Věcí, které bych vám ještě mohla říct, je spousta, ale některé mají svá kouzla a kdybych je řekla "nahlas", tak by to kouzlo jednoduše vyprchalo. :)
Mám Vás ráda.

Vaše Ejnyt <3




D E N Í Č E K / Hudba a já

3. března 2016 v 19:32 | Ejnyt |  DIARY
Už jako malou holku mě uchvátil hudební svět. Moje největší přání bylo být zpěvačkou, která by se ve volném čase starala o pejsky z její psí rezervace. Ten sen stále mám, nikdy ho neztratím, protože právě on spojuje dvě mé nejmilejší věci, lásku k hudbě a ke psům. Hudba je pro mě něco, jako pro moře modrá barva, zcela typické. Získala jsem spoustu přátel a krásných vzpomínek. Poprvé na vlastní kůži cítila trému a následně ji zkoušela řešit. Díky hudbě jsem našla smysl v mnoha věcech a zjistila, že sebemenší snaha dokáže divy. Nikdy nezapomenu na svůj první den, kdy jsem vešla do učebny a poprvé držela kytaru-samozřejmě opačně, heh. Bylo září a já začala chodit do druhé třídy. Věděla jsem, že mnoho dětí hrát na nástroj neumí, takže jsem se hned druhý den po škole procházela jako nadmutý krocan a dělala ze sebe druhého Johnnyho Cashe. Čas běžel a já rostla. Lidi kolem mě se pomalu měnily a láska k hudbě začínala víc a víc zaplavovat mé srdce. A pak přišla první soutěž. Čím víc se blížil můj výstup, tím víc mě opouštělo sebevědomí a to mě má krocaní povaha opouštěla málo kdy... S první soutěží přišel i první úspěch. Postoupila jsem do krajského kola, kde jsem znovu obsadila nejvyšší příčku. Do teď to moc nechápu... Od té doby uplynulo pár let. Ten příběh si v hlavě opakuju vždycky, když mám pochybnosti. Miluju ho a až budu mít děti, tak ho budou znát taky. Huu, to nějak předbíhám, že?!


Nicméně, tímhle bych chtěla dnešní článek ukončit, protože se musíme pustit do závěrečné práce do školy... Chápete to, přijímačky za dveřmi a oni nám napaří seminárku! Mějte se moc moc krásně! :)

- Vaše Ejnyt <3