Happyland.

Sobota v 18:14 | Ej. |  MYŠLENKY
Každý nějak žijem. Jsme umělci, sportovci, individuálové, alkoholici, rodiče, studenti. Ale každej si vyšlapáváme tu svoji cestičku vysněnýho života. Života s dostatkem peněz, velkou rodinou, dobrýma známkama nebo prostě jenom super skupinou lidí, kteří nás obklopují.
Tak jako se nám postupně mění životy, ať chceme nebo nechceme, se nám mění i styly jakým je žijeme. Vyvíjíme se. Poznáváme, co je pro nás nejlepší a o pár měsíců později zjišťujeme, že ani to vlastně nebylo úplně nejlepší. Nevíme co je pro nás nejlepší a vlastně.. kdo jo?

A tak jsem před pár měsíci ztratila motivaci cvičit. Neměla jsem proč, získala jsem na svoji postavu zdravý názor. Uvědomila jsem si, že vůbec není špatná, přestože nesplňuje spoustu měřítek dnešní doby. Řekněme, že jsem v tomto směru dostala rozum a přestala se na lidi koukat hodnotícími pohledy. A přestala jsem i konečně hodnotit sama sebe. Nevěřím, že napořád, vim jak jednoduchý je zranit zdravou mysl.

Zřejmě moje láska ke sportu nebyla dostatečně silná a tak jsem i přes ty všechny namotivované články a myšlenky zlenivěla. Nepotřebovala jsem to. Projíždět si uběhnuté trasy na runtasticu a hecovat samu sebe k obutí tenisek. Nepotřebovala jsem jít do fitka, postavit se do klece a překonat svůj rekord na dřep. Teď to zní jak kdybych byla kdoví jaká korba, ale jednu dobu jsem tím opravdu žila. Prostě jsem upřednostňovala jiné věci. A nebyla jsem o nic míň šťastnější, než v době, kdy jsem se právě z těhlech věcí radovala. Kdy pro mě byly důležitý.

Trávila jsem čas jinak. Byla jsem s kamarády, s klukem kterýho mám ráda nebo třeba týden strávila u babičky na vesnici. Představa jít běhat nebo cvičit do posilovny pro mě byla otravná a nepříjemná. Nevím proč, ale i potkávat namakané chlápky s obřími taškami na cvičení přes rameno pro mě bylo nepříjemné. Občas se ve mně ozval ten hlásek, že bych přeci měla zas něco dělat. Že už to s těma nohama a břichem není co to bývalo. Ale většinu času mě při pohledu na ty chlápky napadaly spíš jiné myšlenky. Nic mi neuteče.

 

Preventivní štěstí.

21. července 2018 v 10:51 | Ej. |  MYŠLENKY
Nervozita. Bezmoc. Sklíčenost. už je to zase tady. preventivní prohlídka u doktorky. sedmáctiletá. Po tom co jsem si se směsicí všech těhlech pocitů stoupla na váhu a zjistila, že nám doma nejspíš váží o trošku míň, než by skutečně měla, jsem se trošku zarazila. Už jsem to neprožívala jako jindy. Preventivní prohlídka je prostě věc, kterou odmala nesnáším. Doktorka zkontroluje jestli máte to co byste měli mít a v mém případě, jestli nemáte něco navíc. něco měkkého, hrozně rádo se to drží v okolí středu těla, chápeme se. A i když jsem byla už předem připravená, na ten charakteristický hlas a dobrosrdečnost, stejně jsem měla nahnáno. A nenechte se zmýlit, pokud doktorka dobrosrdečně poradí vašim rodičům, že byste mohli trochu zhubnout, ztratí slovo dobrosrdečnost veškerý dobro, které v sobě ukrývá. Zvlášť v těch mých naivních očích desetileté holčičky. Za ty roky jsem se vytáhla a nemám v podstatě žádné problémy s váhou, ale znáte to. Je to ve vás zahryzlé a přestože si myslíte, jak moc imunní oproti tomu jste, stejně přijdou okamžiky, kdy vás tak trošku píchne ta směsice starých pocitů. Selflove je věc v dnešní době hrozně profláklá a tím, jak to pořád každý omílá už ztrácí na hodnotě. Jenže...

pak mi to řekla maminka. ,,Musíš se mít ráda!" s láskyplným tónem a já poprvé v životě pocítila sílu a význam těch slov. Musíš se mít ráda.
A tak jsem začala zapomínat. Na ty pocity na váze. Na doktorčina varování ohledně mé oplácanosti, když mi bylo deset. Snažila jsem se zapomenout i na její větu "tak se posvlíkejme, zlatíčko"
Tenhle strach mám přeci za sebou. Už to není můj problém.

Mám vlastně hrozný štěstí, ke kterýmu mi pomáhá zdravý sebevědomí. Víte, vy určujete co na vás budou řešit ostatní. Pokud sami zapomenete na faldík na břiše, větší stehna, kudrnaté vlasy nebo mezeru mezi zuby, nebudou o tom přemýšlet ani ostatní. Nebudete jim dávat důvod, tak proč by to řešili?! Zamyslete se.

Vy víte, co je na vás to ono. To co máte rádi, co rádi vyzdvihnete skrze styl oblékání, líčení. To, co na vás mají rádi ostatní. Přiznejte si už konečně, že velký stehna nejsou problém, problém je váš přístup k nim.
A taky to, že místo toho, abyste zdůraznili velké oči nebo krásné nehty či úsměv, si akorát kontrolujete nahrnutý špíček na břiše a jediná věta, kterou byste rozbili trapné ticho vás napadá ,,to jsem toho zas dneska sežrala..".

Takže teď vezměte všechny ty hezké věci, které na sobě vidíte. Protože je sakra vidíte! A dovolte jim postavit se do přední příčky ve vaší mysli. Myslete na ně. Obdivujte je. Mějte je rádi! Ale nemluvte o nich. Však oni lidé kolem vás nejsou slepí. Tolik let jsem se zkoušela někomu zalíbit. neustále. Ale až když jsem sama na sobě začala vidět to hezké, začali to vidět i ostatní. Jakoby ze mě ucítili moji jistotu.
instagram

ahoj léto! #2018

29. června 2018 v 22:08 | Ej. |  DIARY
Poslední dobou se ve svých článcích hodně zamýšlím. Sama nevím proč, možná se mi díky konci školy uvolnilo místo v mysli a mozek ho nutně potřebuje něčím zaplnit.. kdo ví.

Je konec druháku a já dnes opouštěla gympl s úsměvem na rtech. Co jsem tady, se na mě vyznamenání koukalo ledatak z vysvědčení dvou kamarádů z vedlejší třídy, ale já jsem mega ráda i za ty svoje čtyři troječky. Protože není lepší pocit, než si vylepšit čtyřku z předmětu, na který jste dřeli jako kůň.díkyfyziko. Takže ano,

PROŠLA JSEM DRUHÁKEM!

Nemůžu říct, že bych byla stoprocentně šťastná, protože za dva měsíce nastoupím do třeťáku a pak už budou skoro Vánoce a plesy a jaro a matura budoucích čtvrťáků a konec třeťáku a výběr vejšky a.. dost. Nejspíš se ve mě začínají projevovat geny po babičce, protože ta tohle přesně dělá. Myslí na věci, které budou za dlouhou, jako by měly být zítra. Jenže nejsou. Takže pěkně popořadě.. Léto je tady! <3

vzpomínky na vodák.
 


Všem ztraceným.

26. června 2018 v 18:07 | Ej. |  MYŠLENKY
Možná máš právě pocit, že nejsi dost dobrá. Že se nehodíš na tohle ani na tamto. Že ještě nevíš, co bude za pět let, přestože jiní to mají jasně nařádkované v hlavě už od konce základky. Taky jsi třeba nervozní, že to, co by mělo být normální, pro tebe normální prostě není. Připadáš si rozbitá. Jakoby jsi hrála životní hru a bojovala stále ve druhém kole, zatím co ostatní mají jasno a bez starostí letí jedním kolem za druhým. Občas to tak je, prostě nevíš.

Teď mě poslouchej. Život není jasný. Ač lidé rádi radí druhým jak mají žít, nikdo nikdy nedokázal vytvořit přesný postup jak ho žít správně. Bez slepých uliček, bez špatností, bez zklamání. Občas příjdou, ty hnusné sobecké myšlenky, které tě nutí myslet v té chvíli pouze na ně. hamouni. Všechno krásné jde v tu chvíli stranou. A to špatné začíná přímo křičet svojí špatností. Jsi ublížená, naštvaná, citlivá. Znám to, stejně dobře jako ty. Jako ona, ta na kterou tolik žárlíš, když se za ní dívá. On, na kterého jsi tak moc alergický, když se kolem ní motá. Ač je to tak ohrané. My všichni. Lidé.


Je to jako na horské dráze. Chvíli mám pocit, že vím co je pro mě nejlepší, že už mám jasno. A pak se objeví něco, co mě donutí znovu koukat na svět ze dna, se zmateným výrazem v očích. Ale tak to prostě je a je dobře, že to tak je. Važ si toho.

Že tě občas lidi fakt vytáčí, protože nechápou. Že i po těch hodinách, a hodinách a hodinách, trénování uděláš stejně chybu při výstupu na jevišti. Že i přestože miluješ, občas nevíš. Že té knize nerozumíš, i když čteš už poněkolikáté ten samý řádek. Že končíš druhák a stále nevíš, co budeš dělat za rok touhle dobou. Že ti déšť naprosto zkazil plány. Že čas sakra rychle utíká a ty máš strach. Že se snažíš být tu pro ostatní, ale někdy tu nejsi ani sama pro sebe.

Tak to je. A přestože bys nejradši občas propůjčila velení tvé životní lodě někomu jinému, zkušenějšímu, mysli na tohle.

Svlékni tu od všech hodnotících pohledů propálenou schránku. Přestaň se upínat na minulost. Obzvlášť, když tím můžeš ranit přítomnost a ohrozit budoucnost. Neber čas strávený sama se sebou jako ztracený. Přestaň se shazovat. Přestaň se trestat, pomlouvat svoji duši. Uvědom si, kdo jsi. Co všechno si dokázala. Ty přeci znáš svoji hodnotu. Tak přestaň být smutná, když ji ostatní nedokážou ocenit.

Jsi skvělá a ať tě momentálně trápí cokoliv nebo jsi šťastná, já ti věřím. Protože vím, co všechno dokážeš, když chceš.

věřím ti.

S láskou, tvá kamarádka Ej. <3

My actual PLAYLIST | summer 2018

17. června 2018 v 18:04 | Ej. |  HUDBA
Zujte si boty. Nandejte sluneční brýle, kraťasy. Projděte se v trávě a zacpěte si pusu třešněma. a meruňkama a lesníma jahodama a vodním melounem. Cpěte se tak dlouho, až vám bude fruktóza týct ušima, břicho šíleně bolet a prsty se začnete lepit ke všemu, co se vám postaví do cesty.
Je to tady. Léto. jak já to slovo miluju!

Hudba je tady od toho, aby dávala soundtrack našim životům. Abychom se v ní mohli hledat a občas/často ztrácet. Doufám, že vás něčím z mého playlistu inspiruju a třeba předám i trochu té letní nálady. Musím říct, že jsem v sedmém nebi, protože teď vychází tak úžasné písničky! Děkuji za ně. Příjemný poslech!!

Po kliknutí na obrázek se vám otevře písnička na youtube v novém okně. :)

George Ezra - Shotgun


Dokonalost v nedokonalostech.

9. června 2018 v 14:59 | Ej. |  MYŠLENKY
Přijde mi, jako by to bylo včera, co jsem se začala o celý tenhle "trend žít zdravě" pořádně zajímat. Chvíle od okamžiku, kdy jsem se z nováčka stala alespoň na chvíli součást fitness rodiny. Už delší dobu tím tak moc nežiju, věříte? Bazzen boy dávno odešel a s ním i má posedlost být jako on. Možná spíš jako ony. Holky z instagramu, holky z fitka. Holky, co se všem líbí. Chtěla jsem být jednou z nich. Myslela jsem si, že pokud taková nebudu, nikdy v jeho očích nebudu ta pravá ona. Taková blbost.
Každopádně, co vám budu povídat, polevila jsem. Už nezvednu to, co o Vánocích. Už se nevidím jako součást té fitness rodiny našeho města. Stala jsem se vzdálenou sestřenicí, se kterou se vídáte jenom o svátcích.

Prostě se toho hodně změnilo a já o tom vlastně až teď dokážu pořádně přemýšlet. Smutné je, jak se člověk dokáže během chvíle začít zajímat o věci, o kterých nikdy předtím nepřemýšlel. Jak se změní pro druhého, přestože se zapřísáhl, k něčemu podobnému nikdy nesklouznout. Přetvářet se pro druhé. Najednou je z něj nadšenec do zvedání činek a odpůrce sladkého.
Tím nechci říct, že je to špatně. Jenom říkám, že tohle nejsem já. Nejsem člověk, který tím stoprocentně žije, i když jsem chvíli myslela, že bych jím mohla být. Tomu období vděčím za to, co mi předalo. Že mám přehled o skutečném kouzlu zdravého stravování. Že vím, jak se dá efektivně trénovat. Jak se provadí nebo jmenuje kdejaký cvik. Nebo už jenom to, že opravdu není nutné stydět se v posilovně. Jenom říkám, že není dobré měnit své priority pouze proto, že si pro někoho nepřipadáte dost dobří. A i když jsem v té době rozhodně netrpěla depresí nebo se v něčem kdoví jak topila, donutilo mě to.
Srovnávat, pozorovat, hodnotit. kritizovat sám sebe.


with You. ☾☾☾

9. května 2018 v 19:57 | Ej. |  MYŠLENKY
Jsem s tebou tak celá. úplná.
až mě to děsí.
Děsí mě, jak ti propadám. každým dnem.
víc a víc. volným pádem.

Čím víc Tě znám, tím víc přehlížím drobnosti.
chyby, které máme. stejně jako všichni.

Věř, že je lepší padat společně, než stoupat úplně sám.

Pro mě jsi dokonalý.
neprotáčej ty oči. mlč.
Jsi dokonalý, chápeš?

Majitel jednoho dívčího srdce. tisíckrát slepenýho, silnýho.
Tvýho, už.
Jsem Tvůj dárce, se strachem v očích. znovunalezenou vírou v duši.
neztrať ho, nehrej si s ním, nezlom ho, prosím.
je bez záruky.


S láskou, Tvá.

Jak jsem se stala víc offline.

28. dubna 2018 v 22:03 | Ej. |  MYŠLENKY
Otázka dnešní doby. Žijeme až moc online? Řekla bych, že se z toho začíná stávat mainstream, stejně jako z #selflove. Věci, o kterých tak moc diskutujeme, že začínají ztrácet důležitost a význam. dle mého názoru. Jenže ono to není tak lehké, přestat sjíždět instagram každých 5 minut. Checkovat zprávy hned po probuzení. Nezapínat z nudy youtube. Není to tak lehké, začít být víc offline.

Dlouho jsem se obhajovala. Já a závislost? pfff. Hlava je občas slepá, ale potom se jednou probudím a zjistím, že to, jestli budu mít dobrý nebo špatný den závisí na příspěvku, který si ráno přečtu na instagramu. Že se dokážu vytočit při facebookových diskuzích, že skřípu zubama při sledování videa od člověka, který povzbuzuje jiný sportovní tým, politickou stranu.. A ani si neuvědomuju, jak moc mě to ovlivňuje, ovládá. Přesto, že je to tak nevinné. Nejsem odpůrce moderní techniky, naopak. Jsem vděčná, že ji mám k dispozici, jenže je to pouze pomocník. Nástroj. K tomu cítit se lépe, zasmát se, naučit se, spojit se. Nikoliv vůdce. A to je důležité, stát se zase alfou v tomhle absurdním vztahu. A tady jsou moje tipy, jak začít zase žít bez potřeby dobití baterek.


Ze života kudrnatý brunety.

21. dubna 2018 v 14:18 | Ej. |  DIARY
Už dlouho jsem nepsala článek o ničem a vlastně o všem. O tom, jak žiju. Co se poslední dobou děje v mém světě. O smutcích a radostech. Skutcích a povinnostech. A možná je to dobře, protože až teď cítím, že si to potřebuju všechno zaznamenat. Někam na jedno místo. Protože se toho stalo hrozně moc a můj mozek má omezenou kapacitu. A já se budu muset učit na zkoušení z fyziky, takže potebuju pár volných megabajtů.

Jsem ve druháku. Rok pohody se mi pomaličku chýlí ke konci a já to nemůžu nijak zpomalit. Přesto, že bych moc chtěla. moc moc. Miluju to. Být student. Užívat si všechny ty školní záležitosti, které všichni tak moc dobře známe z filmů. Ač to není moc cool, mám tu školu ráda. A jak řekl můj úžasný bojfrend, je šílený, že už zbývá jenom jeden maturitní ročník a jsme na řadě my. Je to jako sedět ve vlaku, který míří na stanici pomyslná dospělost. Nemůžete vystoupit, žádné jiné stanice totiž nejsou a nemůžete zmáčknout tlačítko stop. Žádné tam není. A tak se prostě řítíte dál. Neberu to jako vězení, spíš jako uvědomění, že nic netrvá věčně a měli bychom být vděční za každou chvíli. A o to se snažím, žít.


Plním si sny. | běh

15. dubna 2018 v 10:25 | Ej. |  RELAX TIME
Raz, dva, tři. Krok za krokem. Raz, dva, tři. Metr za metrem. Nevěřím tomu. Jestli jsem někdy psala, že mi běh přirostl k srdci, tak teď je to všechno milionkrát intenzivnější. Našla jsem svoji terapii. Něco, u čeho zůstanu.
Postupně si plním jeden ze svých největších snů. Uběhnout 10 kilometrů. Ani nevíte, jak moc šťastná jsem. Že můžu sedět teď a tady, s plním bříškem vyváženého jídla. Hodinu po tom, co jsem dokončila svoji potréninkovou protahovačku. S úsměvem na tváři myšlenkama ztracená v objetí toho nejlepšího kluka pod sluncem. A totálně nedočkavá na další díl Riverdalu, který se mi právě načítá na liště. Toť shrnutí mého momentálního stavu. A teď už zpátky k běhu.


Kam dál