jedna holka z generace snílků.

Pátek v 21:21 | Ej. |  MYŠLENKY
Veselá, vysmátá, sluníčková, za ruku držící, roztančená, uvolněná, šťastná. Holka co nezná problémy. Nezná ani bolest, ani ztrátu. Velká záhada všech realistů. Velký otazník i pro ni samotnou. Občas až moc jako malá holka, bezstarostná. Pod hřívou kudrnatých hnědých vlasů hlava s kupou velkých snů. Myslí si, že změní svět. jednou, až vyroste. nebo hned? Úsměvem na starší pár, milým tónem na prodavačku s přáním pěkného dne. Povzbudivými slovy ke ztraceným lidem. Objetím rodičů a telefonátem babičce. Jejím největším snem je být sluncem pro ostatní. Být nadějí.
Ale ta holka není hloupá. Ví, že to občas nejde. Ví, že svět je krutý, že lidé na něm jsou krutí. A ví, že i samotné myšlenky dokážou ublížit. každé. jednotlivé. nedokážu. Vrývají se do kůže a jako trny ji drásají. pomalu. Už ví, jak jednoduché je nechat se tomu poddat. Jako zhasnout lampičku. blik. Všechno je potom tak nějak těžší. A stěží se zvládne někomu podívat do očí. Asi na tom vážně něco bude, jak by mohl člověk, který je raněný rozdávat úsměvy ostatním ztracencům? Nikdo z nás nemá nekonečno sil a proto to ani nemá nikomu za zlé, když přichází stále ty stejné rady. Nejdříve se všechny míchají dokupy. Ze všech těch hlavu vzhůru se stává o co se vůbec snažíš, holka? Její hlava jede na plné obrátky. Špatný scénář střídá další, o něco horší. Jenže pak to přijde.
Najde starou fotku, zprávu nebo na chvíli na to špatný zapomene. Vyrazí tančit s kamarády, zaposlouchá se do písničky nebo jenom plně soustředí svoji pozornost na vyprávění lidí, na který jí záleží nejvíc. Každým tím úsměvem, které jí neúmyslně začnou unikat, se násobí klid, co se rozšiřuje v hlavě. Jako když do proudu světla postavíte zrcadlo. Najednou je to celý světlejší a ona zase dýchá. Už ji nic neškrtí, je to zase ona. Postupem času se všechno samo rovná. Najednou je zase jednoduché se smát. Z kulek co měla zaražené v hrudi jsou jen třísky. Vytáhne je, hojí se.

Ta holka ví, že nebude šťastná každou hodinu každého dne až do konce života. Už nějak tuší, co to obnáší. Ale je připravená. A ví, že ani ta největší bolest se svou mírou nevyrovná pocitu objetí od milované osoby. Nevyrovná se smíchu s přáteli a nevyrovná se ani teplé krémové ovesné kaši snězenou při východu slunce.

A to jsem já. Hurikán emocí, puberťačka a občas skorodospělá holka. Holka z generace dětí s podobným cílem, něco tu zanechat. A přitom jediné co si ve výsledku přeje, je být šťastná a milovaná. A tak se teď taky cítí.
Doufám, že jsem vám tímhle článkem nevyděsila, jinak totiž umím být i normální. :D Ten podzim holt asi k takovým úvahám sedí. A jací jste vy?

S láskou, Vaše Ej. <3
 

všechno je v pořádku.

11. října 2018 v 19:33 | Ej. |  MYŠLENKY
Všechno má řešení, řekl a já uvěřila.
Všechno má řešení.

Děkuju, tati.

Listí má nádech oranžové, kraťasy vystřídaly džíny a světříky. Všichni ladí své instagramy a blogy do podzimního feedu a já si včera dala svoji první letošní podzimní horkou čokoládu se šlehačkou. Koukám na tuhle dobu jako na kouzlo. Nikdy jsem podzim neměla ráda. Přijde mi, že před pár lety frčelo být co nejvíc deep a pokud jste dali nějakým způsobem najevo, že se vám podzim líbí, byli jste za černou ovci. A teď? Teď je to naopak. Všichni postujou šály, ponožky a knížky. Nemůžu říct ani slovo, protože se mi to líbí. Asi jo, jsem prostě hrozně mainstreamová.

Na to, že to za oknem vypadá tak mírumilovně, můj život byl jako minové pole. Krok mimo, bum. krok zpět, bum. Problémy se rodily tam, kde nikdy nebyly. A já byla tak moc zmatená. Jakoby se na té mé věčně slunečné předpovědi zatáhlo. Nebylo cesty ven. Připadala jsem si trochu jako boxovací pytel. Rány přicházely od těch, u kterých se cítím nejvíc v bezpečí. Ode mě samotné, od něj a od nich trochu taky. Ale hlavně ode mě. Měla jsem pocit, že prohrávám. A že bych přece vždycky měla vědět co přesně chci a co je pro mě nejlepší? No to teda jo. neměla bych být tak nejistá, ne? Nedávalo mi to smysl, vždyť přece právě já sama to musím vědět nejlíp na světě. A přesto jsem se v takovémhle ztraceném rozpoložení obracela na ostatní úplně nejvíc. Hledala jsem v jejich radách porozumění sama k sobě. Společně si zanadávat totiž hrozně pomáhá. Máte pocit, že v tom nejste sami. Že všechno je vlastně tak, jak má. ale ten pocit vyřešenosti je jenom chvilkovej. Ve výsledku je to jen na vás.


miluju a děkuju!

6. října 2018 v 9:48 | Ej. |  MYŠLENKY
Motivace být o trošku víc vámi, než jste doposud. Uvědomit si svoji cenu. Přestat dovolovat aby se do vás kopalo. Přestat slepě kontrolovat, jestli se jim vaše jednání líbí. Jestli splňujete ty požadavky, jestli jste dost dobří na to, být v jejich okruhu lidí.

Řekla jsem si dost. Odjakživa jsem člověk, který se snaží zavděčit všem. Ničí mě, když lidé trpí a když prší a já jdu se psem, strávím minimálně čtvrt hodiny sbíráním žížal z cest. Jsem naivní a vím to o sobě. Párkrát se mi to vymstilo. Očekávat něco je totiž strašně nebezpečný. Malovat si je nebezpečný. Protože nikdy nevíte, jak moc (strašně, strašně) moc se může všechno změnit. A věřte mi, když na to přijde, bolí to pak milionkrát víc.
A tak se učím věřit. Věřit v lidi, kteří si to opravdu zaslouží. o kterých vím, že mě milují stejně moc, jako já je. Protože ta nejkrásnější věc na světě není první pusa. Nejsou to ani všechny ty "couplegoals" věci. Je to mezibod, mezi radostí a smutkem. Chvíle, ve které potřebujete něčí rameno, objetí. Někoho kdo vás chytí za ruku, pevně zmáčkne a řekne, že to zvládnete. společně. A vy mu uvěříte. Získáte naději a najdete sílu. A právě kolem těchto lidí je potřeba se točit. Výletovat, jíst, opíjet se a tančit do rána. Lidi, co neslibují, konají. Lidi, co se neusmívají, břečí s vámi. Lidi, kteří nepřijdou, když voláte, stojí tady pořád.

přátelé. rodina.

Buďme jim stejnou oporou, jako jsou oni pro nás.

Miluju vás!

 


Princové nejezdí na koni. milují.

9. září 2018 v 11:39 | Ej. |  MYŠLENKY
Čas plyne a já dostala možnost seznámit se s jedním člověkem. Úžasným člověkem, který mi toho za pár hodin hrozně moc předal. Který ve mně probudil zvláštní pocit. Víte, vždycky se snažím řídit mottem, nikdy není nic tak moc špatné, aby to bylo opravdu špatné. Často se k téhle větě upínám a snažím se přetrpět se zadrženýma slzama životní situace, které nejsou lehké. Takové ty, které máme všichni a které prostě musíme překonávat.
Tenhle člověk posunul tuhle větu ale úplně někam jinam. Je to klučina, který přijel sem do Česka na výměnný pobyt z Venezueli. Nádherná země plná obrovského nerostného bohatství, krásných pláží a někdo by možná řekl ráj na zemi. Právě on mi popsal aktuální venezuelskou situaci. Líčil mi zrůdnosti, které se tam dějí. denně, možná právě teď. Měla jsem husí kůži, když mi vyprávěl o kriminalitě. "Když bys šla ve dvě hodiny ráno z party domů, hrozí, že se ti něco stane. Okradou tě, znásilní, ukradnou nebo hůř, zemřeš. Proto mě vždycky vyzvedává taťka a z domu běžím rovnou do auta." V tu chvíli jsem měla slzy v očích, které jsem se silou vůle snažila zatlačit, protože čemu bych pomohla? Tu zemi litují miliony lidí. Brečet v téhle situaci je naprosto nepodstatné. A tak jsem zkousla zuby a poslouchala dál. "Když jsem se osobně účastnil manifestace, byl to nejhorší zážitek v mém životě. Stovky lidí bojovaly za svoji zemi. Byl jsem pyšný a myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věci, chránit svoji zemi. Jsou mezi námi opravdoví bojovníci, kteří berou hozené bomby a hází je zpátky na policii." V jeho očích byla vidět hrdost. Ale taky zoufalství, protože pro něj, jakožto sedmnáctiletého studenta se zdá situace bezvýchodná. Vyprávěl mi také o slzných granátech, které proti nim používají při demonstracích a o tom, jak na pár okamžiků zapomněl kde je. Zapomněl co se kolem něj děje, když s bolestí v očích klesal k zemi.

summer break 2018

5. září 2018 v 19:04 | Ej.
učebnice, testy, sešity, davy lidí, fronta na záchodech, 12 hodin mimo domov, uaaaa.

tak. A teď když už se můžu zase trochu normálně nadechnout, se chci vrátit k tomuhle létu. Létu zamilovaný užsedmnáctky. Která celý svý narozky myslela na to, jak je stará. no fakt! Léto mám v hlavě jako jednu velkou šmouhu. Každopádně celý to odstartoval výlet na vodu. Voda s holkama, který mi jsou nejblíž. Se kterýma se nestydim chodit s mastnýma vlasama a outfitu z velký mikiny, průsvitných legín, přes ně natažený teplý ponožky a svítivý kroksy. nestydím se ani koupit si oranžovou vestu a dokonce výletu ji nesundat. A v neposlední řadě se nestydim zprasit celou vaničku pikao nanuka a poslat svoji nechutnou fotku všem lidem, na kterých mi nějakým způsobem záleží. Byl to prostě boží start.

Tohle léto taky znamená party. Zrovna ta první byla úplně nejlepší, nejvíc vytančená a vysmátá. No a pak byly ty slavný narozeniny. velká holka, tak bych se měla asi cítit. skorodospělá. Ale přesto, že si na to už začínám zvykat, nedávno jsem si zkusila rozjet auto!!!!!!!!, stejně vím, že nespěchám. Na nic nespěchám, protože miluju to, co je teď. Každopádně, byla jsem dojatá ze všech zpráv a upřímných gratulací. Vždycky jsem měla radost, když mi lidi na zeď na facebooku psali přání. Přišla jsem si oblíbená a vlastně jsem byla docela pitomá, jako my všichni, když se podíváme do minulosti. :D Bylo to pro mě hrozně důležitý, jako kdyby mě měla zpráva "všechno nej" nebo spíš počet takových zpráv posunout někam výš na pomyslném žebříčku popularity nebo co... snad nejsem jediná, která to dřív takhle brala, jinak se půjdu asi fakt zahrabat. Ale teď mi ta krásná slova dokonale zlepšila den a o to má správně jít, ne?


DIARY | 26.8.018

26. srpna 2018 v 16:29 | Ej. |  DIARY
Tak a je to tady. Po dlouhé době mám zase čas udělat si den jenom pro sebe. nehty, maska, koláček v troubě a zkouknutá tak půlka youtubu. A nebudu lhát, už mě ty videa a instagramy přestaly bavit. Máte to taky tak, že když někam na pár dní vypadnete a pak se vrátíte domů, jste jak zapadaný lavinou? Tolik věcí, který za těch pár dní vyšly! Tolik věcí, které se staly. No fakt, kdy se strhl trend s nošením ledvinek nebo šílenství kolem československého VOGUE? Achjo, tohle jenom poukazuje na to, že žiju někde sto let pozadu oproti jiným teen girls. Měla bych se stydět.

Každopádně, když jsem hledala v poznámkách vhodný recept, který bych mohla splácat a na který nepotřebuju duhu z jednorožce, jako na většinu zdravých receptů co mám v telefonu, došlo mi, že už je sakra podzim! A taky, že jsem za něj vlastně hrozně ráda. Nikdy bych neřekla, že to napíšu, ale už jsem toho léta měla docela dost. au, co se to děje. A tak jsem nakonec vybrala recept na "podzimní koláč" abych se taky trošičku naladila a popravdě mi už v hlavě začaly lítat nápady, jak bych si mohla pokoj halloweensky vyzdobit. Ale pochybuju, že něco z toho výjde, protože jsem ten typ člověka, co má milion nápadů, jenže pak se k tomu tak dlouho dokopává, až jsou vlastně Vánoce a na nějaký dýně na parapetu je už opravdu příliš pozdě. No a díky tomu myšlení na dýně úplně zapomenu na vánoční světýlka a věnce a koule až jsem nakonec ráda, že si stihnu píchnout na Velikonoce špejli s kuřátkem do květináče. božínku, to je život.


Happyland.

11. srpna 2018 v 18:14 | Ej. |  MYŠLENKY
Každý nějak žijem. Jsme umělci, sportovci, individuálové, alkoholici, rodiče, studenti. Ale každej si vyšlapáváme tu svoji cestičku vysněnýho života. Života s dostatkem peněz, velkou rodinou, dobrýma známkama nebo prostě jenom super skupinou lidí, kteří nás obklopují.
Tak jako se nám postupně mění životy, ať chceme nebo nechceme, se nám mění i styly jakým je žijeme. Vyvíjíme se. Poznáváme, co je pro nás nejlepší a o pár měsíců později zjišťujeme, že ani to vlastně nebylo úplně nejlepší. Nevíme co je pro nás nejlepší a vlastně.. kdo jo?

A tak jsem před pár měsíci ztratila motivaci cvičit. Neměla jsem proč, získala jsem na svoji postavu zdravý názor. Uvědomila jsem si, že vůbec není špatná, přestože nesplňuje spoustu měřítek dnešní doby. Řekněme, že jsem v tomto směru dostala rozum a přestala se na lidi koukat hodnotícími pohledy. A přestala jsem i konečně hodnotit sama sebe. Nevěřím, že napořád, vim jak jednoduchý je zranit zdravou mysl.

Zřejmě moje láska ke sportu nebyla dostatečně silná a tak jsem i přes ty všechny namotivované články a myšlenky zlenivěla. Nepotřebovala jsem to. Projíždět si uběhnuté trasy na runtasticu a hecovat samu sebe k obutí tenisek. Nepotřebovala jsem jít do fitka, postavit se do klece a překonat svůj rekord na dřep. Teď to zní jak kdybych byla kdoví jaká korba, ale jednu dobu jsem tím opravdu žila. Prostě jsem upřednostňovala jiné věci. A nebyla jsem o nic míň šťastnější, než v době, kdy jsem se právě z těhlech věcí radovala. Kdy pro mě byly důležitý.

Trávila jsem čas jinak. Byla jsem s kamarády, s klukem kterýho mám ráda nebo třeba týden strávila u babičky na vesnici. Představa jít běhat nebo cvičit do posilovny pro mě byla otravná a nepříjemná. Nevím proč, ale i potkávat namakané chlápky s obřími taškami na cvičení přes rameno pro mě bylo nepříjemné. Občas se ve mně ozval ten hlásek, že bych přeci měla zas něco dělat. Že už to s těma nohama a břichem není co to bývalo. Ale většinu času mě při pohledu na ty chlápky napadaly spíš jiné myšlenky. Nic mi neuteče.


Preventivní štěstí.

21. července 2018 v 10:51 | Ej. |  MYŠLENKY
Nervozita. Bezmoc. Sklíčenost. už je to zase tady. preventivní prohlídka u doktorky. sedmáctiletá. Po tom co jsem si se směsicí všech těhlech pocitů stoupla na váhu a zjistila, že nám doma nejspíš váží o trošku míň, než by skutečně měla, jsem se trošku zarazila. Už jsem to neprožívala jako jindy. Preventivní prohlídka je prostě věc, kterou odmala nesnáším. Doktorka zkontroluje jestli máte to co byste měli mít a v mém případě, jestli nemáte něco navíc. něco měkkého, hrozně rádo se to drží v okolí středu těla, chápeme se. A i když jsem byla už předem připravená, na ten charakteristický hlas a dobrosrdečnost, stejně jsem měla nahnáno. A nenechte se zmýlit, pokud doktorka dobrosrdečně poradí vašim rodičům, že byste mohli trochu zhubnout, ztratí slovo dobrosrdečnost veškerý dobro, které v sobě ukrývá. Zvlášť v těch mých naivních očích desetileté holčičky. Za ty roky jsem se vytáhla a nemám v podstatě žádné problémy s váhou, ale znáte to. Je to ve vás zahryzlé a přestože si myslíte, jak moc imunní oproti tomu jste, stejně přijdou okamžiky, kdy vás tak trošku píchne ta směsice starých pocitů. Selflove je věc v dnešní době hrozně profláklá a tím, jak to pořád každý omílá už ztrácí na hodnotě. Jenže...

pak mi to řekla maminka. ,,Musíš se mít ráda!" s láskyplným tónem a já poprvé v životě pocítila sílu a význam těch slov. Musíš se mít ráda.
A tak jsem začala zapomínat. Na ty pocity na váze. Na doktorčina varování ohledně mé oplácanosti, když mi bylo deset. Snažila jsem se zapomenout i na její větu "tak se posvlíkejme, zlatíčko"
Tenhle strach mám přeci za sebou. Už to není můj problém.

Mám vlastně hrozný štěstí, ke kterýmu mi pomáhá zdravý sebevědomí. Víte, vy určujete co na vás budou řešit ostatní. Pokud sami zapomenete na faldík na břiše, větší stehna, kudrnaté vlasy nebo mezeru mezi zuby, nebudou o tom přemýšlet ani ostatní. Nebudete jim dávat důvod, tak proč by to řešili?! Zamyslete se.

Vy víte, co je na vás to ono. To co máte rádi, co rádi vyzdvihnete skrze styl oblékání, líčení. To, co na vás mají rádi ostatní. Přiznejte si už konečně, že velký stehna nejsou problém, problém je váš přístup k nim.
A taky to, že místo toho, abyste zdůraznili velké oči nebo krásné nehty či úsměv, si akorát kontrolujete nahrnutý špíček na břiše a jediná věta, kterou byste rozbili trapné ticho vás napadá ,,to jsem toho zas dneska sežrala..".

Takže teď vezměte všechny ty hezké věci, které na sobě vidíte. Protože je sakra vidíte! A dovolte jim postavit se do přední příčky ve vaší mysli. Myslete na ně. Obdivujte je. Mějte je rádi! Ale nemluvte o nich. Však oni lidé kolem vás nejsou slepí. Tolik let jsem se zkoušela někomu zalíbit. neustále. Ale až když jsem sama na sobě začala vidět to hezké, začali to vidět i ostatní. Jakoby ze mě ucítili moji jistotu.
instagram

ahoj léto! #2018

29. června 2018 v 22:08 | Ej. |  DIARY
Poslední dobou se ve svých článcích hodně zamýšlím. Sama nevím proč, možná se mi díky konci školy uvolnilo místo v mysli a mozek ho nutně potřebuje něčím zaplnit.. kdo ví.

Je konec druháku a já dnes opouštěla gympl s úsměvem na rtech. Co jsem tady, se na mě vyznamenání koukalo ledatak z vysvědčení dvou kamarádů z vedlejší třídy, ale já jsem mega ráda i za ty svoje čtyři troječky. Protože není lepší pocit, než si vylepšit čtyřku z předmětu, na který jste dřeli jako kůň.díkyfyziko. Takže ano,

PROŠLA JSEM DRUHÁKEM!

Nemůžu říct, že bych byla stoprocentně šťastná, protože za dva měsíce nastoupím do třeťáku a pak už budou skoro Vánoce a plesy a jaro a matura budoucích čtvrťáků a konec třeťáku a výběr vejšky a.. dost. Nejspíš se ve mě začínají projevovat geny po babičce, protože ta tohle přesně dělá. Myslí na věci, které budou za dlouhou, jako by měly být zítra. Jenže nejsou. Takže pěkně popořadě.. Léto je tady! <3

vzpomínky na vodák.

Všem ztraceným.

26. června 2018 v 18:07 | Ej. |  MYŠLENKY
Možná máš právě pocit, že nejsi dost dobrá. Že se nehodíš na tohle ani na tamto. Že ještě nevíš, co bude za pět let, přestože jiní to mají jasně nařádkované v hlavě už od konce základky. Taky jsi třeba nervozní, že to, co by mělo být normální, pro tebe normální prostě není. Připadáš si rozbitá. Jakoby jsi hrála životní hru a bojovala stále ve druhém kole, zatím co ostatní mají jasno a bez starostí letí jedním kolem za druhým. Občas to tak je, prostě nevíš.

Teď mě poslouchej. Život není jasný. Ač lidé rádi radí druhým jak mají žít, nikdo nikdy nedokázal vytvořit přesný postup jak ho žít správně. Bez slepých uliček, bez špatností, bez zklamání. Občas příjdou, ty hnusné sobecké myšlenky, které tě nutí myslet v té chvíli pouze na ně. hamouni. Všechno krásné jde v tu chvíli stranou. A to špatné začíná přímo křičet svojí špatností. Jsi ublížená, naštvaná, citlivá. Znám to, stejně dobře jako ty. Jako ona, ta na kterou tolik žárlíš, když se za ní dívá. On, na kterého jsi tak moc alergický, když se kolem ní motá. Ač je to tak ohrané. My všichni. Lidé.


Je to jako na horské dráze. Chvíli mám pocit, že vím co je pro mě nejlepší, že už mám jasno. A pak se objeví něco, co mě donutí znovu koukat na svět ze dna, se zmateným výrazem v očích. Ale tak to prostě je a je dobře, že to tak je. Važ si toho.

Že tě občas lidi fakt vytáčí, protože nechápou. Že i po těch hodinách, a hodinách a hodinách, trénování uděláš stejně chybu při výstupu na jevišti. Že i přestože miluješ, občas nevíš. Že té knize nerozumíš, i když čteš už poněkolikáté ten samý řádek. Že končíš druhák a stále nevíš, co budeš dělat za rok touhle dobou. Že ti déšť naprosto zkazil plány. Že čas sakra rychle utíká a ty máš strach. Že se snažíš být tu pro ostatní, ale někdy tu nejsi ani sama pro sebe.

Tak to je. A přestože bys nejradši občas propůjčila velení tvé životní lodě někomu jinému, zkušenějšímu, mysli na tohle.

Svlékni tu od všech hodnotících pohledů propálenou schránku. Přestaň se upínat na minulost. Obzvlášť, když tím můžeš ranit přítomnost a ohrozit budoucnost. Neber čas strávený sama se sebou jako ztracený. Přestaň se shazovat. Přestaň se trestat, pomlouvat svoji duši. Uvědom si, kdo jsi. Co všechno si dokázala. Ty přeci znáš svoji hodnotu. Tak přestaň být smutná, když ji ostatní nedokážou ocenit.

Jsi skvělá a ať tě momentálně trápí cokoliv nebo jsi šťastná, já ti věřím. Protože vím, co všechno dokážeš, když chceš.

věřím ti.

S láskou, tvá kamarádka Ej. <3

Kam dál